Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1650/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. J., zastoupeného Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem Jiřího z Poděbrad 1212, Uherské Hradiště, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, ze dne 13. 5. 2015, č. j. -27536, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2016, č. j. -27943, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. -163; za účasti Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v petitu podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v , , , a d a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným zvlášť závažným zločinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle , 3 a 4 , za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti nákupu a prodeje alkoholických nápojů za účelem obchodní činnosti na dobu deseti let a současně bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody uplatněné poškozenými. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obžalovaných. Případ byl součástí jedné větve všeobecně známé "metanolové aféry". Daného skutku se měl stěžovatel dopustit tím, že na přelomu září a srpna 2012 zakoupil pokoutně a za nápadně nižší cenu od jiných osob 300 litrů jemu neznámé směsi, u které nemohl zaručit zdravotní nezávadnost a kvalitu alkoholu a tuto prodal za účelem zisku další osobě. Ta ze směsi vyrobila alkoholické nápoje, které byly prodány konzumentům. Následkem požití tohoto kontaminovaného alkoholu obsahujícího metanol zemřeli ve Zlíně tři poškození a dalších sedm utrpělo těžkou újmu na zdraví.

3. K odvolání stěžovatele byl rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k jeho osobě zrušen ve výrocích o vině, uložených trestech a náhradě škody, následně odvolací soud napadeným rozsudkem nově rozhodl v podstatě shodně jako prvostupňový soud, pouze stěžovateli snížil trest odnětí svobody na sedm let. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné.

4. Stěžovatel s v záhlaví citovanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. V obecné rovině namítá, že se soudy v rámci odůvodnění nedostatečně vypořádaly s argumentací obhajoby a vycházely spíše z vlastních nepodložených úvah. Stěžovatel obsáhle rozebírá, jakým způsobem měly obecné soudy nesprávně hodnotit vybrané důkazy, konkrétně lze například uvést nejasné označování vzorků alkoholu a proces jeho přelévání z lahví do lahví poškozenými, zmatky (záměnu) ve vzorcích zajištěných u jednoho z poškozených či neprovedení stěžovatelem navrženého výslechu dvou policistů. V konečném důsledku se tak učiněná skutková zjištění nacházejí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy v neprospěch stěžovatele a došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Nesprávně posouzena byla soudy rovněž subjektivní stránka jednání stěžovatele.

5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, ve vztahu k rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu je přípustná a k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. K přezkumu rozsudku nalézacího soudu ovšem Ústavní soud příslušný není, neboť jej ohledně stěžovatele v celém rozsahu zrušil již odvolací soud a není tudíž ani teoreticky možné jej zrušit podruhé. V této části proto byla ústavní stížnost odmítnuta podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení .

8. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d)y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu d (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996,

sp. zn.

).

9. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká právě postupu obecných soudů při dokazování. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval v odvolání a dovolání. Stěžovatel nijak neodůvodňuje, jakým způsobem a proč má jeho věc ústavněprávní rozměr ve smyslu v předchozím bodě vymezeného rámce. Cituje sice nálezy Ústavního soudu a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, nepřihlíží ale k souvislostem a konkrétním případům, ve kterých byly vydány. Není pochyb, že všechny stupně obecných soudů se touto částí metanolové kauzy důkladně zabývaly a vzaly v potaz všechny podstatné okolnosti případu, vycházely z potřebného množství důkazů, náležitě je hodnotily jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v kontextu obhajoby stěžovatele. Následně odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a jakými úvahami se přitom řídily. Vrchní soud v Olomouci sice rozsudek nalézacího soudu ohledně stěžovatele v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl o jeho vině a trestu, po provedeném přezkumu se však se skutkovými i právními závěry krajského soudu v zásadě ztotožnil a upřesnil pouze jejich vyjádření ve skutkové větě výrokové části rozsudku a mírně stěžovateli trest snížil.

10. Ústavní soud, vědom si mj. výše předestřeného omezení svých pravomocí ve vztahu k obecným soudům, nevidí důvodu zde podrobně přezkoumávat jednotlivé námitky stěžovatele ve vztahu k právu na spravedlivý proces, jestliže tak již vyčerpávajícím způsobem učinil Nejvyšší soud (kromě obecných částí jeho usnesení srov. přímo ke stěžovateli body 51 až 56, 86 až 89 usnesení). Stručně je možné shrnout, že soudy dostatečně provedeným dokazováním (mj. pomocí znaleckých posudků, dalších listinných důkazů a výpovědí svědků) prokázaly příčinnou souvislost mezi jednáním stěžovatele a úmrtími a zdravotními problémy poškozených. Drobná nesrovnalost při značení jednoho ze vzorků alkoholu je okolnostmi vysvětlitelná, navíc v takto složité věci se podobná menší pochybení stávají a nemění nic na zákonnosti či přesvědčivosti důkazu. Důvody nevyslechnutí dvou policistů nalézací soud dostatečně vysvětlil a nejde tudíž o vadu tzv. opomenutého důkazu. U posouzení subjektivní stránky je třeba zdůraznit, že stěžovatel pro naplnění dané skutkové podstaty nemusel vědět o přítomnosti metanolu ve směsi. Vzhledem k charakteru nabytí lihu ale jako osoba dobře znalá poměrů v oblasti obchodu s alkoholem musel být srozuměn s tím, že svým jednáním může vystavit zdraví konzumentů nebezpečí. Ústavní soud uzavírá, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015,

sp. zn.

).

11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl ve vztahu k rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu