Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1362/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného JUDr. Ondřejem Čechem, Ph.D., advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -369 ze dne 29. ledna 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -270 ze dne 6. září 2018, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. -192 ze dne 22. listopadu 2017 a usnesení prezidia Exekutorské komory České republiky č. j. SPR 100/14-18 ze dne 23. ledna 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených , a d.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel byl pravomocně odsouzen pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a rozhodnutím ministra spravedlnosti byl odvolán z funkce soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 4. Na uvolněné místo byl jmenován JUDr. et Mgr. Jiří Leskovjan (v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného), přičemž mezi stěžovatelem a žalovaným nedošlo k dohodě ohledně podílu stěžovatele na odměně exekutora ve smyslu § 15 odst. 6 exekutorského řádu.

O tomto podílu proto rozhodovala Exekutorská komora, jejíž prezidium ústavní stížností napadeným usnesením stanovilo stěžovatelův podíl ve výši 10 %. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou podle části páté , kterou Obvodní soud pro Prahu 4 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. K odvolání stěžovatele bylo prvostupňové rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze potvrzeno. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel prvně namítá vady dokazování spočívající v tom, že obvodní soud, jenž měl k dispozici zhruba 2 000 spisů, dokazoval toliko devíti spisy. Stěžovateli není zřejmé, dle jakého klíče byly spisy vybrány, přičemž považuje za nepřípustné, aby se v posuzované věci dokazovalo pouze vzorkem, neboť nejde o věc, na kterou by dopadal . Stěžovatel navíc poukazuje na to, že spisy byly vybrány na základě volby žalovaného, což stěžovatel shledává účelovým. Stěžovatel nadto jakoukoli problematičnost zkoumaných spisů dle svých slov vyvrátil.

Dále stěžovatel uvádí, že rozhodnutí o stanovení podílu na odměně neodpovídá spravedlivému uspořádání, jak vyžaduje § 15 odst. 6 exekutorského řádu. Stěžovatel nesouhlasí již s tím, že Exekutorská komora vycházela ze základního podílu na odměně ve výši 50 %, který následně upravovala podle konkrétních okolností věci. Dle stěžovatele takto stanovený výchozí podíl nemůže být spravedlivý, neboť nereflektuje podíl práce stěžovatele na dosažení odměny nového exekutora. V praxi by to údajně znamenalo, že i kdyby "původní" exekutor již všechna plnění vymohl, stejně by nový exekutor dostal 50 %, a to bez jakýchkoli zásluh. Podle stěžovatele by tedy výchozí podíl měl být stoprocentní, přičemž následně by mohl být snižován s ohledem na předpokládaný rozsah činnosti nového exekutora. Exekutorská komora dle stěžovatele nikdy nevysvětlila, proč stanovila počáteční podíl právě ve výši 50 %. Stěžovatel je krom toho přesvědčen, že Exekutorská komora nevzala v potaz úsilí, které na jednotlivé případy vynaložil. Stěžovatelovi přitom údajně nemůže jít k tíži, že některé spisy byly zabaveny Policí České republiky, a nemohl je tak žalovanému předat, stejně jako mu nemůže jít k tíži, že žalovaný byl v rozporu se zákonem do funkce jmenován až tři roky poté, co byl stěžovatel odvolán.

Konečně, dle stěžovatele byla porušena jeho ústavně zaručená práva i tím, že rozhodnutí Exekutorské komory je nevykonatelné, jelikož není určena přesná částka tvořící výši podílu stěžovatele na odměně exekutora. Podle stěžovatele je nutné mít na paměti, že žalovaný jako nově jmenovaný exekutor je "pánem" převzatých a dosud neukončených exekučních věcí, přičemž jejich dokončení závisí na jeho aktivitě. Při pasivitě žalovaného by stěžovatel byl nucen vést soudní spor, v němž údajně nemůže být s ohledem na svou důkazní nouzi úspěšný. Možnost Exekutorské komory určit podíl bývalého exekutora v procentech navíc údajně vede k tomu, že nový exekutor nemá motivaci uzavřít dohodu, kterou exekutorský řád předpokládá. Krom toho Exekutorská komora rozhoduje o rozložení odměny mezi novým exekutorem, který je členem Exekutorské komory, a bývalým exekutorem, který členem již není. Proto údajně bude vždy nakloněna rozhodování ve prospěch nového exekutora.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledává porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v tom, že soudy neprovedly důkaz dvěma tisíci exekučních spisů, které mohly mít potenciálně k dispozici. Ústavní pořádek nestanoví, jaké důkazy a v jakém množství soudy mají při svém rozhodování provést. Je primárně na soudech samotných, aby v každém jednotlivém případě zhodnotily, které důkazy pro rozhodnutí konkrétní kauzy potřebují. Ústavní soud může následně pouze posoudit, zda byl proces dokazování prost excesů, zda soudy některé klíčové důkazy bezdůvodně neopomenuly apod. V posuzované věci, jak už stěžovateli připomněl i Nejvyšší soud, nebylo rozhodnutí soudů, resp. Exekutorské komory založeno toliko na studiu devíti spisů, nýbrž na celé řadě důkazů, které poskytly rozhodujícím orgánům dostatečný obraz o stavu předávaného úřadu a díky kterým nebylo nutné přistupovat k provedení důkazu v podobě všech dalších spisů. Jiná situace by mohla nastat, pokud by rozhodující orgány vyšly čistě z posouzení devíti spisů, nadto vybraných protistranou, tak tomu nyní ale zjevně nebylo.

Stěžovatel také brojí proti tomu, že mu byl přiznán podíl na odměně jen ve výši deseti procent. Výše přiznaného podílu je však čistě podústavní otázkou, do které Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. V napadených rozhodnutích je přesvědčivě vysvětleno, proč bylo přistoupeno ke stanovení podílu právě v této výši, a Ústavnímu soudu nezbývá než na odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat. Odkázat lze i na argument Nejvyššího soudu, že není podstatné, jakou "výchozí pozici" si Exekutorská komora pro stanovení výše podílu stanovila, podstatné je konečné číslo. Není ostatně pravda, že by stanovení počáteční pozice ve výši 50 % vedlo k tomu, že by nový exekutor dostal 50 % i tehdy, pokud by byly všechny spisy v podstatě hotové a sám se na nich prakticky již nijak nepodílel. Nic by totiž nebránilo tomu, aby právě takto předávaný úřad byl důvodem pro zvýšení podílu bývalého exekutora. Namítá-li stěžovatel, že mu nemůže jít k tíži nepředání spisů zabavených Policií České republiky, pomíjí, že spisy zabavené policií předány byly, naopak bez předání zůstaly spisy, kterými stěžovatel nadále disponoval (dle napadených rozhodnutí v řádech tisíců).

Namítá-li stěžovatel, že rozhodnutí Exekutorské komory není exekučním titulem, tak nikdo netvrdí opak. Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, že rozhodnutí Exekutorské komory tvoří podklad pro dělení odměny původního a nového exekutora v každé konkrétní věci. To je zcela logické, protože v době rozhodování není známa odměna v jednotlivých případech. To je důvod, proč bylo přistoupeno k procentuálnímu stanovení podílu, jelikož určit konkrétní částku by bylo za daných okolností takřka nemožné. Na tom ovšem není nic neústavního. Stěžovatel sice cituje nálezy Ústavního soudu, v nichž nevykonatelnost rozhodnutí měla ústavní relevanci, ta však byla učiněna v úplně jiném kontextu. Z judikatury Ústavního soudu neplyne, že by jakékoli rozhodnutí správního orgánu či soudu muselo být vždy samo o sobě způsobilým exekučním titulem. Jsou případy, jakým je i tento, které vyžadují odlišné řešení.

Stěžovatel k tomu dodává, že je oproti žalovanému v nevýhodě, neboť žalovaný je pánem sporu, to je ovšem do jisté míry nevyhnutelný důsledek skutečnosti, že byl stěžovatel odvolán z funkce exekutora. Nový exekutor se nicméně musí při vedení exekuce řídit zákonem, přičemž pokud by tak nečinil a byl skutečně zcela pasivní, jak se obává stěžovatel, nebo došlo k jiným změnám skutkových okolností, může být o podílu stěžovatele rozhodnuto znovu a jinak.

Jde-li o systémovou podjatost Exekutorské komory, i kdyby snad existovala, stěžovatel měl k dispozici a využil prostředek ochrany práva v podobě žaloby podle části páté , která stěžovateli zaručila projednání věci před nestranným a nezávislým soudem.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2020

Ludvík David v. r.

předseda senátu