Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
124359.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 1370/23
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Karlem Mazzolini, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 831/21, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3578/2022 -221 ze dne 23. 2. 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 152/2022 -202 ze dne 12. 5. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 118/2017 -158 ze dne 17. 5. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a JUDr. et Mgr. Jiřího Leskovjana, LL.M., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 4, se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") domáhal proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení 2 666 220 Kč s příslušenstvím jako náhrady hotových výdajů, které jako soudní exekutor vynaložil předtím, než mu zanikl výkon exekutorského úřadu, a to rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti v návaznosti na jeho pravomocné odsouzení pro trestné činy související s jeho exekuční činností. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výrok II). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1 , § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.
3. Podstatu stěžovatelovy rozsáhlé argumentace (ústavní stížnost čítá bezmála 20 stran vlastního textu) lze shrnout následovně: Nalézací soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatele tím, že: a) z listinného důkazu (vyjádření Exekutorské komory), který provedl k právní otázce (nikoliv skutkové), dovodil naprostý opak, než z takového důkazu vyplývá; b) svůj právní závěr, který je zcela odchylný od jazykového významu § 15 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) , a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád "), vůbec neodůvodnil; c) nárok neposoudil z jiného právního důvodu, než jaký byl popsán v žalobě, dospěl-li k závěru, že stěžovatelův nárok nelze po právní stránce posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, ale odpovídá nároku na podílu na odměně, o tomto nerozhodl a neprovedl důkazy, jejichž provedení bylo k posouzení stěžovatelova nároku nezbytné; a d) se odchýlil od dřívějšího rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení
sp. zn. II. ÚS 1362/20
ze dne 9. 6. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) o téže právní otázce.
4. Závěr odvolacího soudu, že odvolanému exekutorovi nenáleží nárok na náhradu hotových výdajů, neboť není v exekučním řádu upraven, představuje podle stěžovatele zásah do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel opakovaně tvrdí, že ohledně exekučních kauz předaných vedlejšímu účastníkovi nemá žádnou informaci o tom, jakým způsobem bylo rozhodováno o nákladech exekuce, tedy zda a v jaké výši má nárok na náhradu hotových výdajů proti účastníkům exekučního řízení - buď nově jmenovaný exekutor zahrnul hotové výdaje do všech hotových výdajů, nebo nově jmenovaný exekutor hotové výdaje stěžovatele do návrhu na rozhodnutí o nákladech řízení vůbec nezahrnul. V obou případech stěžovateli svědčí právo na vydání bezdůvodného obohacení, nebo na náhradu škody, případně obojí.
5. Stěžovatel považuje právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož je třeba podílem na odměně podle § 15 odst. 6 exekučního řádu vedle podílu na samotné odměně exekutora rozumět i podíl na náhradě hotových výdajů, za ústavně nekonformní, což následně rozebírá. Nejvyšší soud se výslovně odchýlil od textu zákona a tento svůj postup řádně neodůvodnil. Rovněž není patrné, na základě čeho dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zákon dává "jednoznačně najevo", že preferovaným způsobem vypořádání mezi odvolaným a novým soudním exekutorem je jejich dohoda o podílu odvolaného exekutora. Dále názor, že by vypořádání náhrady hotových výdajů jako nároku z bezdůvodného obohacení nebo nároku na náhradu škody by bylo neúměrně složité a nákladné, je nesprávný a v rozporu s interpretací povahy rozhodnutí Exekutorské komory č. j. SPR 100/14-18 ze dne 23. 1. 2015 vyjádřenou v usnesení
sp. zn. II. ÚS 1362/20
. Dospěl-li však Nejvyšší soud k závěru, že stěžovateli z důvodu v žalobě vymezených skutkových okolností nárok náleží, byť z jiného právního důvodu, měl v takovém případě zrušit rozsudky odvolacího soudu i nalézacího soudu a věc vrátit nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republik y soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Nejvyšší soud ve svém rozsudku vyšel z toho, že ze smyslu a účelu interpretované právní úpravy nelze uzavřít, že by se odvolaný exekutor mohl domáhat náhrady hotových výdajů vedle podílu na odměně ve smyslu § 15 odst. 6 exekučního řádu. Současně vyložil, že při použití pouze gramatického výkladu by odvolaný exekutor byl o uvedený nárok ochuzen. Proto je třeba podílem na odměně vedle podílu na samotné odměně exekutora třeba rozumět i podíl na náhradě hotových výdajů, jakož i na dalších náhradách. Následně dospěl k závěru, že stěžovatel jako odvolaný soudní exekutor se nemůže úspěšně domáhat náhrady hotových výdajů žalobou o vydání bezdůvodného obohacení ani žalobou o náhradu škody, ale může se domáhat zaplacení podílu na odměně stanovené rozhodnutím prezidia Exekutorské komory, která v sobě zahrnuje vedle odměny právě i náhradu hotových výdajů.
9. V uvedených závěrech neshledává Ústavní soud prvek svévole či jiné ústavněprávní deficity, neboť je to Nejvyšší soud, jemuž je interpretace podústavního práva svěřena především. Skutečnost, že s tímto výkladem - jenž nelze považovat za "extrémní", zcela vymykající se smyslu a účelu dané úpravy - stěžovatel nesouhlasí, porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. Z odůvodnění napadeného rozsudku je podle Ústavního soudu patrné, jaké úvahy Nejvyšší soud k jeho právním závěrům vedly, a proto napadený rozsudek obstojí i z pohledu požadavků na řádné odůvodnění [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 3411/19
ze dne 2. 6. 2020 (N 115/100 SbNU 299), bod 19 a tam citovanou judikaturu], o čemž svědčí již to, že s ním stěžovatel zevrubně polemizuje.
10. Ústavní soud rovněž neshledal, že by Nejvyšší soud z možných výkladů příslušné právní úpravy neupřednostnil ten ústavně konformní, jak předestírá stěžovatel. Naopak Nejvyšší soud rozšířil pojem "odměna" pro účely § 15 odst. 6 exekučního řádu právě proto, aby odvolanému exekutorovi (stěžovateli) nebyl zcela odepřen nárok na náhradu hotových výdajů. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší soud řádně neodůvodnil, proč se odchýlil od textu zákona, pomíjí, že tak učinil právě ve prospěch postavení odvolaného exekutora. Obdobně námitka stěžovatele, že není patrné, z čeho Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zákon "jednoznačně najevo" preferenci dohody mezi odvolaným a novým exekutorem, není relevantní, nevyvodil-li z něj Nejvyšší soud následky pro jeho výsledné posouzení v nynější věci, kdy dohoda uzavřena nebyla.
11. Tvrdí-li stěžovatel, že obecné soudy měly posoudit jeho nárok z jiného právního důvodu a přiznat mu jej, jestliže zaujaly odlišný právní názor (se kterým však nesouhlasí), nelze pominout předmět sporu, z něhož uvedený závěr vzešel. Svůj žalobní nárok totiž stěžovatel vymezil tak, že se domáhá zaplacení náhrady hotových výdajů soudního exekutora, nikoli odměny ve smyslu § 15 odst. 6 exekučního řádu (výslovně tak tvrdil k výzvě nalézacího soudu k doplnění tvrzení - viz bod 20 rozsudku nalézacího soudu), k čemuž směřovala celá jeho žalobní argumentace. V takto ohraničeném procesním rámci neobstojí námitka stěžovatele, že obecné soudy měly žalobou uplatněný nárok právně překvalifikovat, jelikož to stěžovatelem vymezený skutkový základ neumožňoval; jinými slovy, stěžovatel se nedomáhal zaplacení odměny ve smyslu § 15 odst. 6 exekučního řádu, ačkoli je podle výkladu Nejvyššího soudu náhrada hotových výdajů její součástí a nelze se jí domáhat v samostatném řízení.
12. Nelze přisvědčit stěžovateli ani v tom, že takové řešení - zohledňující pouze procentuální vyjádření - je složitější a nákladnější, než zjišťovat konkrétní výší náhrady hotových výdajů v poměrech každé jednotlivé věci, v nichž by bylo třeba provádět dokazování obsahem příslušných exekučních spisů. Uvedený závěr přitom není v rozporu se závěry usnesení
sp. zn. II. ÚS 1362/20
, naopak je s nimi v souladu. Ústavní soud v něm totiž uvedl, že odměna byla určena procentuálním stanovením podílu, neboť určit konkrétní částku by bylo za daných okolností takřka nemožné, což lze vztáhnout i k náhradě hotových výdajů.
13. Neshledal-li Ústavní soud nic protiústavního ve stěžejním závěru Nejvyššího soudu, podle něhož stěžovatel nemůže být v tomto řízení úspěšný, nezabýval se dalšími námitkami stěžovatele směřujícími ke konkrétním pochybením nalézacího soudu a odvolacího soudu. Ústavní soud totiž vždy váží možné následky svého kasačního zásahu a shledá-li, že zrušení rozhodnutí by pro stěžovatele nemělo fakticky žádný význam, tj. nemohlo by v jeho věci být rozhodnuto věcně jinak, zrušení takového rozhodnutí považuje za ryze formalistické a obsahově prázdné [srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 3137/09
ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23), bod 32]. Řízení, jež vedla k vydání napadených rozhodnutí, hodnotí jako celek [srov. nález
sp. zn. I. ÚS 2315/15
ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99), bod 45].
14. Přestože Ústavní soud chápe stěžovatele, že se nachází v procesně obtížné situaci, neboť je odkázán na součinnost vedlejšího účastníka, není tato okolnost bez dalšího v nyní posuzované věci (v tomto řízení) významná. Již v usnesení
sp. zn. II. ÚS 1362/20
k tomu navíc Ústavní soud poznamenal, že jde o nevyhnutelný důsledek toho, že byl stěžovatel z funkce soudního exekutora odvolán.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu