Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 270/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Brno, se sídlem Jihlavská 12, Brno, zastoupeného JUDr. Hanou Klimovou, advokátkou se sídlem Jaselská 195/14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019 č. j. -468, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2019 č. j. -433 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019 č. j. -401, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení zásady presumpce neviny zaručené y a Úmluvy, zásady rovnosti zaručené y a zásady zákonnosti zaručené y a Úmluvy a porušení y a písm. d) Úmluvy.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle , 2 , , ve znění pozdějších předpisů, přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle , odst. 2 písm. a) , přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle a přečinu nedovoleného ozbrojování podle , za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel v trvání deseti let. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě škody.

3. Trestného jednání se stěžovatel dopustil tím, že poté, co v odpoledních hodinách vypil přesněji nezjištěné množství destilátu, řídil v silně podnapilém stavu vypůjčený osobní automobil BMW 530 D a při cestě směrem ke středu města rychlostí 96 km/hod bez předchozího snížení rychlosti jízdy prudce srazil chodce přecházejícího vozovku, který po nárazu zůstal ležet ve vozovce asi 80 metrů za místem střetu; poškozený nárazem utrpěl polytrauma jako závažné poranění více životně důležitých orgánů, v důsledku čehož půl hodiny po nehodě zemřel. Stěžovatel po nárazu nechal poškozeného bez pomoci ležet a umírat ve vozovce a se silně poškozeným vozidlem z místa dopravní nehody ujel do lesa, kde z uvedeného vozidla vyndal ilegálně drženou pistoli s náboji, zfalšovaný průkaz příslušníka Policie ČR a přenosný výstražný maják modré barvy a po zahoření vozidla se s uvedenými věcmi ukryl u domu v B., kde byl následně zadržen příslušníky Policie ČR, neboť na linku 158 nahlásil nepravdivé údaje o svém údajném přepadení a postřelení. Stěžovatel byl dále shledán vinným, že od přesněji nezjištěné doby v srpnu 2018 do 18:30 hod. dne 21. 11. 2018, kde byl kontrolován a následně zadržen hlídkou Policie České republiky, bez povolení přechovával zbraň pravděpodobně kategorie A a střelivo.

4. Odvolání stěžovatele proti výroku o uložení trestu zákazu činnosti bylo Krajským soudem v Brně v záhlaví uvedeným usnesením zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem v záhlaví označeným usnesením odmítnuto. Obecné soudy konstatovaly, že trest zákazu činnosti byl uložen na horní hranici zákonné sazby, což odpovídá mimořádné závažnosti spáchaného trestného činu.

5. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že trest zákazu činnosti mu byl uložen v rozporu se zásadou zákonnosti, jeho uložení nese známky libovůle a je opřeno o skutková zjištění provedená zcela arbitrárním způsobem. Odvolací soud se navíc řádně nevypořádal s námitkami proti délce uloženého trestu zákazu činnosti.

6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení, napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

9. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y (dále jen " ")]. Z takto vymezené pravomoci Ústavního soudu a povinnosti respektovat zásady dělby moci a subsidiarity zásahu Ústavního soudu plyne, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, aby posuzoval druh a výměru uloženého trestu. Ústavnímu soudu do této pravomoci obecných soudů náleží zasáhnout jen ve velmi výjimečných případech, a to pokud uložený trest nesplňuje ústavněprávní požadavky. Trestní soudy musí podle y dostát ústavnímu principu nullum crimen et nulla poena sine lege (žádný zločin a žádný trest bez zákona). Zákon pak jednoznačně stanoví jejich povinnost ukládat přiměřené trestní sankce ( ) a dodržovat princip subsidiarity přísnější trestní sankce ( ). Přiměřenost trestní sankce, tj. proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem do základních práv pachatele způsobeným uloženou trestní sankcí, má ústavněprávní povahu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 504). V řízení o ústavní stížnosti se rovněž nelze úspěšně domáhat zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu (za všechny srov. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1996). Obdobně Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat právní závěry obecných soudů ve vztahu k aplikaci podústavního práva.

10. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká postupu obecných soudů při uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel v trvání deseti let. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval již v odvolání a dovolání. Jak však konstatovaly již obecné soudy, trest zákazu činnosti byl stěžovateli uložen v rámci zákonné sazby a s ohledem na spáchané trestné jednání se nejedná o trest zcela zjevně nepřiměřený. Obecné soudy své právní i skutkové závěry řádně odůvodnily, přičemž jejich závěry nepovažuje Ústavní soud za neudržitelné. Úvahy nalézacího soudu de lege ferenda, jakož i odkaz na právní úpravu v sousední zemi nemění nic na skutečnosti, že trest zákazu činnosti byl stěžovateli uložen v rámci zákonné sazby, a tedy v souladu s platným právem.

11. Ústavní soud proto shrnuje, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Právo na spravedlivý proces, ani zásadu presumpce neviny není možné pojímat tak, že by zaručovaly jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 4. 2015). Závěrem a nad rámec nutného odůvodnění Ústavní soud nemůže nepřipomenout, že stěžovatelovým nezodpovědným chováním při řízení motorového vozidla byl zmařen lidský život. V takové situaci by se stěžovatel sám sebe měl dennodenně ptát, zda má vůbec právo ještě někdy za volant motorového vozidla dosednout, nikoli se až u Ústavního soudu domáhat, aby mu byl trest zákazu řízení motorových vozidel zkrácen.

12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu