Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 969/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Květy Braunové a 2) Tomáše Brauna, obou společně zastoupených Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem se sídlem Půtova 1219/3, Praha, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 2. 2019 č. j. -30, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2019 č. j. -39 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020 č. j. -66, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnictví podle y, podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího soudu.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy rozhodovaly o povinnosti stěžovatelů uhradit soudní poplatek ze návrh na zaplacení částky 688 073,42 Kč s příslušenstvím, celkem ve výši 12 000 Kč. Celková žalovaná částka byla přitom vyčíslena následovně: každý ze stěžovatelů požadoval náhradu nákladů za fakturované právní služby ve výši 52 032,71 Kč, zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení ve výši 42 004 Kč a náhradu nemajetkové újmy za vážné poškození osobních a rodinných vztahů ve výši 250 000 Kč.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 28. 11. 2018 č. j. -21 rozhodl tak, že vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatků - každého ve výši 6 000 Kč, ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení. O námitkách stěžovatelů rozhodl obvodní soud shora označeným usnesením tak, že je odmítl (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a vrátil stěžovatelům zaplacený soudní poplatek ve výši 6 000 Kč (výrok IV.). V odůvodnění usnesení uvedl, že podle položky 8a Sazebníku , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), činí soudní poplatek v dané věci 2 000 Kč. Stěžovatelé však podle závěrů soudu podali návrh na zahájení řízení o třech nárocích se samostatným skutkovým základem, které jsou soudem projednávány ve společném řízení. Soudní poplatek za každý jednotlivý nárok činí 2 000 Kč.

4. Městský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (v rozsahu napadených výroků II., III. a IV.). Soud dospěl k závěru, že usnesení soudu nižší instance je správné a nelze mu ničeho vytknout. Obvodní soud přitom nepochybil ani při stanovení konkrétní výše soudního poplatku, který byli stěžovatelé povinni uhradit. Obvodní soud v souladu se závěry ustálené praxe Městského soudu v Praze správně dovodil, že je-li v žalobě kumulováno více nároků se samostatným skutkovým základem (např. požadavek na přiznání nákladů právního zastoupení a požadavek na nemateriální újmu za nepřiměřeně dlouhé řízení), je třeba vybrat soudní poplatek za každý takto žalovaný nárok. V tomto řízení byl každý ze stěžovatelů skutečně povinen k úhradě soudního poplatku v částce 6 000 Kč.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl. Vypořádal se přitom postupně se všemi uplatněnými námitkami a zdůraznil, že sice výslovně neupravuje způsob stanovení výše soudního poplatku v případě objektivní kumulace nároků, vztahují-li se na tyto nároky shodné pevné (tj. nikoliv procentní) sazby poplatku, avšak Nejvyšší soud má za to, že je nutno postupovat analogicky podle ustanovení zákona o soudních poplatcích. Soudní poplatky, stanovené za jednotlivé uplatněné nároky shodnou pevnou sazbou, je tedy zapotřebí sčítat. Dále uvedl, že "je nutno dovodit, že v případě kumulace nároků, pro něž jsou stanoveny shodné pevné sazby, se poplatky určené podle těchto sazeb rovněž sčítají". Pochybení soudů nižších instancí neshledal ani v odůvodnění jejich rozhodnutí, které označil - vzhledem ke konkrétním okolnostem - jako dostatečné.

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti postupu obecných soudů, které vykládaly dané ustanovení zákona natolik extenzivně, že mnohonásobně navýšily soudní poplatek a tím zásadním způsobem omezily jejich přístup k soudu. Způsob výkladu obecných soudů označují jako účelový, s cílem odradit stěžovatele od vedení řízení. Poukazují též na skutečnost, že předmětná rozhodnutí obecných soudů ve svém důsledku znamenají nemožnost dalšího uplatnění značné části nároků na imateriální újmu stěžovatelů. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy svá rozhodnutí nedostatečným způsobem odůvodnily.

7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

8. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

9. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutím připomíná, že zaujímá specifický přístup k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak jako tomu je právě v nyní posuzované věci, týkající se soudního poplatku ve výši 12 000 Kč. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 29. 4. 2002,

sp. zn.

ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421),

sp. zn.

ze dne 13. 10. 2009 či

sp. zn.

ze dne 27. 3. 2017). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Obdobně se Ústavní soud k dané problematice vyjádřil též v usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 6. 2019, přičemž neshledal důvod jakkoliv se od daných závěrů v nyní posuzovaném případě odchýlit.

10. Ústavní soud rovněž ověřil, že rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s příslušnými právními předpisy, jsou dostatečným způsobem odůvodněna, přičemž jejich závěr není neudržitelný. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelů Ústavní soud neshledal. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu