Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 557/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Ulricha, zastoupeného Mgr. Petrem Buchtou, advokátem se sídlem Dukelská 558/31, Jeseník, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2018, č. j. -126, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. -96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 13. 2. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na vedlejší účastnici (Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí) peněžitého zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve smyslu , o odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tato újma mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí ČSSZ ze dne 22. 3. 2010, kterým mu byl odňat invalidní důchod, přičemž následným rozhodnutím ze dne 14. 7. 2014 mu byl s účinností ode dne 10. 5. 2010 obnoven nárok na invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně a současně mu byl poukázán doplatek důchodu za dobu od 10. 5. 2010 do 9. 9. 2014 v částce 287 348 Kč.

O žalobě stěžovatele bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 9. 2016, č. j. -66, tak, že vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále jí byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok II.). Nalézací soud přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 3. 2010 je třeba z pohledu rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Šumperku ze dne 13. 5. 2014 posoudit v intencích a jako nezákonné rozhodnutí, v důsledku kterého žalobci vznikla nemajetková újma, kterou nebylo možno kompenzovat pouhým konstatováním porušení práva žalobce.

K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud přitom vyšel z dikce ustanovení , z něhož nelze dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Nebyla-li splněna tato podmínka, soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem.

Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto ústavní stížností napadeným usnesením s tím, že ze zákona nelze dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno.

Z ústavní stížnosti vyplývá procesní postup stěžovatele, který se po odejmutí invalidního důchodu domáhal jeho přiznání, a to opakovanými žádostmi na České správě sociálního zabezpečení. Stěžovatel poukázal na životní útrapy, jimž byl vystaven po více jak čtyři roky. Má přitom za to, že v jeho věci postupovaly obecné soudy příliš formalisticky, když své rozhodnutí založily na doslovném výkladu ustanovení Vzhledem ke zpětnému přiznání invalidního důchodu je zřejmé, že stěžovatel byl invalidní po celou dobu od odebrání, až po opětovné přiznání důchodu a stát by tak neměl trvat na formalistickém výkladu zákona, podle něhož stát odpovídá pouze za škodu způsobenou změnou či zrušením svého rozhodnutí.

III.

Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížnosti stěžovatele nelze upřít jistou míru racionality. Vzhledem k okolnostem případu se výklad ustanovení může skutečně jevit příliš formalistickým. Je tomu tak proto, že v dané věci sice nedošlo k formálněprávnímu zrušení či změně rozhodnutí, nicméně tím, že stát přiznal stěžovateli invalidní důchod zpětně, své předchozí rozhodnutí o odepření důchodu fakticky negoval.

Navzdory výše uvedenému má Ústavní soud za to, že v dané věci není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů. Vychází přitom z toho, že jednou z podmínek pro podání ústavní stížnosti je vyčerpání všech dostupných opravných prostředků. Tento požadavek je třeba vykládat nejen ve formálním, ale též v materiálním slova smyslu. Je sice pravdou, že stěžovatel formálně vyčerpal opravné prostředky, jimiž se domáhal náhrady škody na státu, ovšem tyto prostředky nevyčerpal materiálně. Ústavní soud zde má na mysli tu skutečnost, že nevyvinul dostatečnou aktivitu, jíž by se bránil samotnému rozhodnutí o odejmutí invalidního důchodu. Pokud by tak učinil a nechal rozhodnutí správních orgánů přezkoumat soudem, není vyloučeno, že by pro něj více než čtyřletá anabáze vůbec nenastala. Z napadených rozhodnutí sice vyplývá, že proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení vznesl stěžovatel námitky, nenapadl je však soudně. To pak nelze považovat za vyčerpávající využití opravných prostředků, jimiž mohl stěžovatel situaci již v počátku zvrátit. Využití takovýchto prostředků nevyplývá ani z ústavní stížnosti a ani z předložených rozhodnutí obecných soudů.

Z uvedených důvodů se Ústavní soud ústřední námitkou stěžovatele podrobněji nezabýval, napadená rozhodnutí obecných soudů považoval za ústavně konformní a předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu