Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 216/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Volfa, zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -574 ze dne 30. 10. 2019, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -555 ze dne 7. 5. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. -504 ze dne 30. 11. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná , 36 odst. 1 a d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Jičíně rubrikovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal odstranění zděného skladu hospodářských nářadí a dřevěného plotu na blíže specifikovaných pozemkových parcelách (výrok I.). Dále určil, že žalovaní (vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem) jsou vlastníky pozemku parc. č. X - ostatní plocha v k. ú. Jičín, podle geometrického plánu č. 4164-146-2017 ze dne 23. 8. 2017, vyhotoveného Ing. Svatavou Korelovou a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Královehradecký kraj dne 29. 8. 2017 s tím, že tento geometrický plán je nedílnou součástí rozsudku (výrok II.). Stěžovateli pak uložil nahradit žalovaným náklady řízení (výrok III.). Krajský soud v Hradci Králové pak prvoinstanční rozsudek v meritu věci potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví rubrikovaným unesením odmítl pro nepřípustnost podle (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Vzhledem k tomu, že podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dobře známy, není třeba je blíže rekapitulovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká zejména to, že vadně hodnotily důkazy a vadně posoudily zákonem stanovené podmínky pro vydržení pozemku vedlejšími účastníky řízení, zejména otázku existence jejich dobré víry, a dále to, že ze strany obecných soudů nebyly pečlivě zhodnoceny veškeré skutkové okolnosti případu, čímž došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu, práva vlastnit majetek a také k porušení zásady rovnosti účastníků řízení.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [ y (dále jen " ")], který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje se závěry obecných soudů ohledně podmínek pro vydržení předmětného pozemku vedlejšími účastníky, hodnocením důkazů a aplikací podústavního práva.

Pokud se týká námitek stěžovatele k hodnocení důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

Ačkoliv stěžovatel používá argumenty svými základními právy, jen pokračuje v polemice o obsahu dokazování, zjišťování skutkového stavu a hodnocení podústavního práva obecnými soudy ohledně zákonem stanovených podmínek pro vydržení. Ústavní soud však v jeho námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal; naopak obecné soudy se se všemi námitkami stěžovatele řádně vypořádaly a svá rozhodnutí plausibilně a náležitě odůvodnily v souladu s ústavněprávními požadavky vyplývajícími z y. Úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v y, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu