Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 232/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Libuše Karbanové, zastoupené Mgr. Bc. Patrikem Frkem, advokátem, sídlem Karla Engliše 3201/6, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019 č. j. -150, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2018 č. j. -48 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. srpna 2018 č. j. -149, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Podáním ze dne 18. 1. 2020, podaným k poštovní přepravě dne 20. 1. 2020 a označeným jako ústavní stížnost, se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí civilních soudů a žádala, aby Ústavní soud vydal závazné stanovisko k věcné příslušnosti soudu. Součástí jejího návrhu byl též podnět, aby Ústavní soud rozhodl, že o její žalobě bude rozhodnuto v jednom řízení.

2. Stěžovatelka nebyla při podání ústavní stížnosti zastoupena advokátem (v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), uvedla však, že požádala Českou advokátní komoru o jeho určení advokáta. Rozhodnutím České advokátní komory ze dne 20. 2. 2020 byl stěžovatelce určen právní zástupce, který v souladu s výzvou Ústavního soudu vady stěžovatelčina podání odstranil doplněním ústavně právní argumentace založené na tvrzení o porušení jejích práv zaručených v a a 2 d (dále jen " ") a petitorně požadující zrušení shora označených rozhodnutí civilních soudů. Vzhledem k povinnosti právního zastoupení již od okamžiku zahájení řízení o ústavní stížnosti, která z materiálního pohledu znamená, že ústavní stížnost, jakož i její následné doplňky, musí být sepsány advokátem anebo jím alespoň výslovně aprobovány, přihlížel v posuzované věci Ústavní soud pouze k argumentaci formulované právním zástupcem stěžovatelky, podáním sepsaným samotnou stěžovatelkou se nezabýval.

3. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka se v řízení zahájeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") žalobou proti žalovaným Společenství vlastníků X (dále jen "společenství"), Martině Machačové, Jakubu Pomothy, Filipu Jonečkovi a Petru Vedralovi domáhala vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění společenství a jmenování opatrovníka této právnické osobě (návrhy I. a II.), navrhla, aby soud zakázal žalovaným fyzickým osobám a dalším neznámým osobám přístup a nakládání se společnými financemi společenství (návrh III.), uložil žalovaným povinnost neprodleně zprůhlednit výdaje, zprávy o hospodaření a výpisy z bankovního účtu od r. 2002 (návrh IV.) a vyslovil neplatnost kupních smluv uzavřených od 20. 7. 2017 ohledně prodeje bytů s adresou X (návrh V.). Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením (stěžovatelkou mylně označeným jako rozsudek) rozhodl, že věci dle návrhů III., IV. a V. se vylučují k samostatnému řízení, neboť měl za to, že u těchto věcí není dána jeho věcná příslušnost.

4. Krajský soud poté předložil věci (návrhy III., IV. a V.) Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") k rozhodnutí podle Vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Liberci.

5. Stěžovatelka podala k Nejvyššímu soudu "podnět k přezkumu řízení o věcné příslušnosti soudu u Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2018, usnesení č. j. -48", ve kterém žádala jednak zrušení usnesení vrchního soudu a vydání rozhodnutí, že věcně a místně příslušným k projednání její žaloby je krajský soud. Podnět stěžovatelky posoudil Nejvyšší soud jako dovolání proti usnesení vrchního soudu a ústavní stížností napadeným usnesením je odmítl s odkazem na , neboť nesměřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu a není proti němu dovolání přípustné.

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka připustila, že při striktně formálním výkladu norem by nebylo v podstatě čeho vytknout, je však přesvědčena o přepjatě formální aplikaci práva, neboť nic nebránilo tomu, aby i ve věcech, k nimž jsou jinak příslušné okresní soudy, rozhodl v rámci jednoho řízení soud krajský. Návrhy byly vzájemně propojeny a vyloučením tří z nich k samostatnému projednání ztratí na souvislosti, postupem civilních soudů také dochází k neodůvodněným průtahům. Stěžovatelka proto podala Nejvyššímu soudu podnět k přezkumu řízení o věcné příslušnosti Vrchního soudu v Praze, Nejvyšší soud však místo toho, aby podání posoudil podle obsahu, tj. jako podnět k přezkumu řízení, si jej svévolně vyložil jako dovolání, které odmítl.

7. Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni , tedy mimo jiné též to, zda je přípustná a zda byla podána včas.

8. K napadenému usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o vyloučení věci dle návrhů na zamezení k přístupu a nakládání se společnými financemi, na uložení povinnosti neprodleně zprůhlednit výdaje, zprávy o hospodaření a výpisy z bankovního účtu od roku 2002 a na vyslovení neplatnosti kupních smluv uzavřených od 20. 7. 2017 ohledně prodeje bytů s adresou X, k samostatnému řízení, Ústavní soud uvádí, že jde o rozhodnutí ryze procesní povahy, neboť se jím upravuje postup v řízení. Pro tuto svoji povahu (nebylo jím meritorně rozhodnuto o uplatněných návrzích) je zcela nezpůsobilé být předmětem ústavně právního přezkumu, neboť není schopno jakkoli zasáhnout do práv, natož do práv ústavně zaručených. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě by tento soud bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout či by zůstal v řízení delší dobu nečinný, případně by učinil zcela extrémní závěry, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2008

sp. zn.

(N 131/50 SbNU 149), usnesení ze dne 26. 11. 2019

sp. zn.

a další]. Taková situace však v projednávaném případě nenastala. V této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná.

9. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu, jímž bylo podle rozhodnuto, že k projednání vyloučených návrhů stěžovatelky je věcně příslušný Okresní soud v Liberci, je přípustná, neboť zákon stěžovatelce žádný další procesní prostředek k ochraně jejích práv proti rozhodnutí podle neposkytuje (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2017

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z ústavní stížnosti ani z příloh k ní připojených se nepodává, kdy bylo napadené rozhodnutí stěžovatelce doručeno, Ústavní soud však dovodil, že tomu tak bylo nejpozději dne 17. 1. 2019; tímto dnem je datován její přípis adresovaný předsedovi vrchního soudu, doručený dne 23. 1. 2019, ve kterém vznáší kritické připomínky k postupu vrchního soudu a jeho rozhodnutí.

10. Podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

11. Ustanovení je ustanovením kogentním a neumožňuje prominutí zmeškání lhůty, či její prodloužení (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 11. 1994, U 21/2 SbNU 255). Proto v posuzované věci je třeba mít za to, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti usnesení vrchního soudu marně uplynula nejpozději dnem 18. 3. 2019 (pondělí). Podala-li stěžovatelka ústavní stížnost až dne 20. 1. 2020, je zřejmé, že lhůtu k jejímu podání zmeškala a ústavní stížnost je třeba v této části odmítnout.

12. Procesní předpoklady řízení splňuje ústavní stížnost pouze v části, která směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto přezkoumal napadené usnesení z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

13. Stěžovatelka vytkla Nejvyššímu soudu, že její podnět k přezkumu řízení o věcné příslušnosti soudu posoudil jako dovolání. Stěžovatelka však nebere v úvahu pravidla stanovená pro zkoumání věcné příslušnosti soudu ( ), která Nejvyššímu soudu umožňují rozhodnout o věcné příslušnosti soudu pouze tehdy, bylo-li řízení zahájeno u Nejvyššího soudu nebo byla-li věc Nejvyššímu soudu předložena vrchním soudem ( ). To se v posuzované věci nestalo. Krajský soud, u kterého bylo řízení zahájeno, měl za to, že u tří z pěti žalobních návrhů není dána jeho věcná příslušnost a věc předložil nadřízenému vrchnímu soudu; vrchní soud rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci (tří návrhů) je věcně příslušný konkrétní okresní soud. Za dané situace zákon neumožňuje Nejvyššímu soudu jakkoli "přezkoumávat řízení o věcné příslušnosti soudu" a vstupovat do kompetence vrchního soudu svým vlastním rozhodnutím.

14. Nejvyšší soud nepochybil, pokud procesní úkon stěžovatelky označený jako podnět posoudil jako dovolání; v opačném případě by o něm nemohl rozhodnout. Odmítnutí dovolání proto, že nesměřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu (v takovém postavení vrchní soud nerozhodoval) a je tudíž nepřípustné, je závěrem, kterému Ústavní soud nemá co vytknout.

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustnou podle , zčásti jako podanou po lhůtě stanovené zákonem podle téhož zákona a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2020

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu