Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 211/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti SMART MONEY, a. s., sídlem Olomoucká 256/6, Brno, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem, sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. listopadu 2019 č. j. -1444, s níž je spojen návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a obchodních společností 1) Manhattan Development, s. r. o., sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, a 2) CREDITEX HOLDING, a. s., sídlem U Vysočanského pivovaru 701/3, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i zásada rovnosti účastníků řízení podle y.

2. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, který odůvodnila tím, že zaplacení částek, k nimž je na jeho základě povinna, by pro ni bylo zcela likvidační.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 11. 2019 č. j. -1444 v řízení o žalobě pro zmatečnost podané stěžovatelkou (žalobkyní) změnil výrokem I. usnesení Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 10. 2016 č. j. -1060 ve výroku IV. o nákladech řízení tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit druhé vedlejší účastnici řízení (druhé žalované) náhradu nákladů řízení ve výši 652 028,06 Kč. Výroky II. a III. uložil dále stěžovatelce povinnost zaplatit druhé vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 288 622,29 Kč a dovolacího řízení ve výši 248 840 Kč.

4. Krajský soud vyšel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v jeho kasačním rozhodnutí ze dne 17. 9. 2019 č. j. -1389, podle něhož se v řízení o žalobě pro zmatečnost o náhradě nákladů řízení nerozhoduje izolovaně od řízení původního, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, ale právě naopak je pro náhradový režim relevantní řízení původní. V souladu s tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se tak krajský soud odchýlil od svého předchozího rozhodnutí (viz usnesení ze dne 27. 6. 2017 č. j. -1203), v němž s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012

sp. zn.

a ze dne 4. 11. 2010

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že v souladu s judikaturními závěry je při výpočtu náhrady nákladů v řízení o žalobě pro zmatečnost vhodné a ústavně konformní určit jako tarifní hodnotu částku 10 000 Kč, jak plyne z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud v odkazovaných rozhodnutích mj. konstatoval, že je irelevantní, jakým způsobem byl vyjádřen předmět původního sporu, neboť v řízení o zmatečnostní žalobě se neprojednávají hmotněprávní nároky, ale pouze závažné procesní závady, a předmět řízení nelze proto penězi ocenit.

5. Krajský soud, jsa vázán závazným právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak v novém, ústavní stížností napadeném rozhodnutí, při určení tarifní hodnoty nevyšel z toho, jakoby byla předmětem řízení věc penězi neurčitelná (viz § 9 odst. 1 advokátního tarifu), nýbrž aplikoval § 8 odst. 1 advokátního tarifu, podle něhož platí, že není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Krajský soud tak s ohledem na výše uvedené stanovil tarifní hodnotu částkou 16 000 000 Kč, o něž šlo v původním řízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje odůvodnění svého návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, jakož i popisu skutkových okolností věci. Zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí je v rozporu s názorem vysloveným v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2019

sp. zn.

[pozn. řízení o žalobě pro zmatečnost, které vyústilo v podání ústavní stížnosti první vedlejší účastnicí řízení vedené u Ústavního soudu pod

sp. zn.

a bylo zahájeno na základě žaloby obchodní společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o. (původní žalobkyně), bylo usnesením krajského soudu ze dne 16. 6. 2017 č. j. -1199 ohledně této společnosti vyloučeno k samostatnému projednání], které se týká totožné věci a způsobu výpočtu nákladů řízení. Podle stěžovatelky krajský soud zatížil své rozhodnutí libovůlí, když nezohlednil, že předmětem řízení bylo již jen určení neplatnosti smlouvy o věcném břemeni a nájemní smlouvy. Vycházel-li krajský soud z tarifní hodnoty ve výši 16 000 000 Kč, postupoval nesprávně a nezákonně. Stěžovatelka naopak za správné považuje určení tarifní hodnoty částkou 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Za irelevantní považuje to, jakým způsobem byl vyjádřen předmět původního řízení. Domnívá se, že předmět řízení o žalobě pro zmatečnost, kde se projednávají pouze závažné procesní vady, je odlišný od předmětu řízení ve věci samé. V této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012

sp. zn.

, usnesení ze dne 4. 11. 2010

sp. zn.

nebo již výše zmiňované usnesení

sp. zn.

.

7. Pochybení krajského soudu spatřuje i v tom, že napadené usnesení vydal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), bez nařízení ústního jednání, čímž stěžovatelce znemožnil realizaci jejích procesních práv (zejména práva vyjádřit se k projednávané věci vyplývajícího z y) a porušil tím i zásadu rovnosti účastníků řízení podle y.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu, jímž jí byla uložena povinnost nahradit druhé vedlejší účastnici řízení náklady řízení v nikoliv nezanedbatelné výši.

11. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, čehož si je stěžovatelka dobře vědoma. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení [srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

(U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003

sp. zn.

nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006

sp. zn.

]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na rozdílné rozhodování obecných soudů ve věci nákladů řízení v řízení o žalobě pro zmatečnost. Ústavní soud připouští, že případná nejednotnost rozhodování je jevem jistě nežádoucím, nicméně Ústavní soud není orgánem, mezi jehož úkoly patří sjednocování judikatury obecných soudů, ale je kompetencí Nejvyššího soudu, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování (srov. , o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). A byl to právě Nejvyšší soud, který ve svém kasačním rozhodnutí (viz sp. zn. ) vyložil, jak je třeba postupovat při výpočtu náhrady nákladů řízení v žalobách o zmatečnost.

13. Stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že se obecné soudy odchýlily od judikatury Ústavního soudu reprezentované stěžovatelkou zmiňovanými rozhodnutími

sp. zn.

,

sp. zn.

nebo

sp. zn.

, která s jejím sporem bezprostředně souvisela. Stěžovatelkou uváděná rozhodnutí Ústavního soudu (zejména věc

sp. zn.

) sice řešila obdobnou problematiku (způsob výpočtu nákladů řízení v řízení o žalobě pro zmatečnost), avšak Ústavní soud vždy na ně nahlížel z pohledu výkladu podústavního práva. Ve výše uvedené souvislosti je na druhé straně rovněž možné poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019

sp. zn.

, v němž byl akceptován i výklad opačný, tedy že lze vycházet při stanovení výše náhrady nákladů řízení v řízení o žalobě pro zmatečnost z částky odpovídající hodnotě původního sporu.

14. Snažila-li se snad stěžovatelka naznačit, že nemohla závěry nyní aplikované judikatury Nejvyššího soudu předpokládat, neboť tato vznikla později, než došlo k některým procesním krokům v právě posuzované věci (a tento postup byl eventuálně souladný s tehdy dodržovanou praxí), pak nad rámec výše uvedeného Ústavní soud ještě připomíná ustálené stanovisko judikatury [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)] a doktríny [srov. k tomu Kühn, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy, 2011, č. 6, s. 191 - 197)], že eventuální změna judikaturního přístupu se musí projevit ve všech doposud neskončených řízeních, byť ke změně přístupu došlo až poté, co v takovém doposud neskončeném řízení byla vydána též (meritorní) rozhodnutí. Naplňuje se tak totiž retrospektivní působení judikatury, což je nutno odlišovat od (nežádoucího) retroaktivního působení právních norem.

15. V ústavní stížnosti dále stěžovatelka brojí proti postupu krajského soudu, který při opětovném projednávání jejího odvolání postupoval podle a nenařídil jednání. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud postupoval zcela v intencích znění citovaného zákonného ustanovení a tento postup proto není možno důvodně považovat za protizákonný, resp. dokonce protiústavní. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že toto ustanovení nepochybně dává možnost (byť omezenou), aby odvolací soud v případech zde vyjmenovaných nenařídil k projednání odvolání jednání. Naopak nařízení jednání podle je namístě zvažovat například tehdy, pokud se odvolací soud rozhodne doplnit dokazování, které je upraveno v až 136 o. s. ř (viz usnesení ze dne 9. 2. 2016

sp. zn.

). V daném případě nicméně krajský soud vlastní dokazování neprováděl a v jeho postupu proto nelze nic podstatného vytknout ani v tomto směru.

16. Ústavní soud tak uzavírá, že v nyní posuzované věci jde o výklad podústavního práva, a to dokonce o výklad podzákonného práva (advokátního tarifu), k němuž jsou ovšem příslušné obecné soudy. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud zaujal ohledně výkladu příslušného právního předpisu (advokátního tarifu) závazný právní názor a není na Ústavním soudu, aby jej přehodnocoval.

17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

18. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotné ústavní stížnosti (doručena byla 20. 1. 2020), Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatelky o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ( ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu