Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 164/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Terézie Ellingerové, zastoupené JUDr. Matějem Zachvejou, advokátem, sídlem 28. října 1727/108, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2019 č. j. -121, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Miluše Foberové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se žalobou vycházející z , , domáhala určení dědického práva ve svůj prospěch po zůstaviteli MUDr. Mariánu Karpišovi (dále jen "zůstavitel"), a to z titulu pozůstalé družky žijící se zůstavitelem ve společné domácnosti podle třetí třídy dědiců ( ). Stěžovatelka (žalovaná) pak svoje dědické právo uplatňovala v šesté třídě dědiců ( ) jako pozůstalá teta.

3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2019 č. j. -121 odmítl dovolání stěžovatelky (žalované) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 2. 2019 č. j. -95, jelikož nebylo přípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu bylo v otázce osoby spolužijící se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. K tomu doplnil, že (s ohledem na svoji dřívější judikaturu, která je ovšem použitelná i ve stávajících poměrech) společnou domácností ve smyslu a , , ve znění pozdějších předpisů, se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy). Výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde tedy o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny. Vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele. O tom, že vedlejší účastnice řízení pečovala o domácnost, v níž spolu se zůstavitelem žila, přitom v projednávané věci nebylo pochyb. Z citované judikatury pak nevybočil ani závěr krajského soudu, že není vyloučeno, že ten z partnerů, který má lepší ekonomické podmínky, hradí veškeré náklady společné domácnosti.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve nastiňuje podstatu věci. Poukazuje na to, že vedlejší účastnice řízení svá tvrzení ohledně dědického práva uvedla velice vágně, bez bližší konkretizace. Vznáší pochybnosti o výpovědích svědků, kteří se podle jejího názoru nebyli schopni objektivně vyjádřit ke spotřebnímu aspektu domácnosti. Soudy rovněž opomenuly její námitky týkající se spotřebního charakteru sdílené domácnosti. Soudům konečně vytýká, že nezohlednily zásadu rozvržení povinnosti tvrzení a umožnily tak deformovat soudní spor v neprospěch stěžovatelky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od Okresního soudu v Jeseníku (dál jen "okresní soud") příslušný spis (sp. zn. ).

8. Stěžovatelka sice v petitu ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné, avšak žádné konkrétní výhrady proti tomuto rozhodnutí nevznáší. Její argumentace se v podstatě pohybuje v poloze pouhé polemiky se skutkovými a z nich vyvozenými právními závěry, k nimž dospěly soudy nižších instancí (viz např. námitky týkající se pochybností o výpovědích svědků). Takto vymezeným stížnostním petitem a svojí argumentací ovšem stěžovatelka podstatně omezuje prostor pro ústavněprávní přezkum ze strany Ústavního soudu.

9. S ohledem na velice sporou (resp. zcela absentující) argumentaci stěžovatelky ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu se Ústavní soud omezí na konstatování, že posouzení přípustnosti dovolání je zásadně věcí Nejvyššího soudu. Fakticky se tak přezkum Ústavního soudu soustřeďuje pouze na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, jde-li o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala.

10. Nejvyšší soud jednoznačně vymezil, resp. poukázal na svoji dosavadní judikaturu, která řešila otázku, jaké předpoklady je třeba splnit, aby mohlo nastat dědění ve třetí dědické třídě, tzn. existenci společné domácnosti, a proti jeho závěrům nelze mít žádné výhrady.

11. Zpochybňuje-li nyní stěžovatelka skutková zjištění soudů nižších stupňů, tedy že ze skutkových zjištění obecných soudů nevyplynulo, že by vedlejší účastnice řízení sdílela společnou domácnost se zůstavitelem, dostává se tak jednak mimo rámec svého stížnostního petitu, jednak i mimo kompetence Ústavního soudu, který není (až na výjimky) oprávněn přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů. Jen pro doplnění však Ústavní soud uvádí, že okresní soud provedl řádné dokazování ohledně existence společné domácnosti zůstavitele a vedlejší účastnice řízení vycházející z bezprostřední znalosti osob obeznámených se životem zůstavitele a své závěry rovněž dostatečně odůvodnil. Ani z tohoto pohledu by nemohla být ústavní stížnost stěžovatelky úspěšná.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu