Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 391/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů M. B. a B. B., zastoupených Mgr. Zdeňkou Tolnayovou, advokátkou, se sídlem náměstí Republiky 946, Mladá Boleslav, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -95 ze dne 23. 10. 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -79 ze dne 14. 1. 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -35 ze dne 13. 2. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. -19 ze dne 23. 8. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jimiž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené d.

2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali zrušení osvojení nezletilého dítěte, které osvojili rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, jenž nabyl právní moci dne 9. 12. 2010. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl návrh stěžovatelů. K odvolání stěžovatelů byl rozsudek okresního soudu potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018. V tomto rozsudku byli stěžovatelé poučeni o nemožnosti podat dovolání, proto následně podali ústavní stížnost, které bylo zčásti vyhověno nálezem

sp. zn.

ze dne 26. 9. 2018. Ústavní soud zrušil rozsudek krajského soudu, a to pro nesprávné poučení o nemožnosti podat dovolání. Krajský soud tedy ve věci rozhodl podruhé rozsudkem ze dne 14. 1. 2019, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně opět jako věcně správné potvrdil. Podle soudů obou stupňů bylo třeba v dané věci aplikovat , , a to podle jeho přechodného ustanovení . V případě stěžovatelů přitom již uplynula zákonná doba tří let, po jejímž uplynutí osvojení nelze zrušit, ledaže bylo v rozporu se zákonem ( z roku 2012). Stěžovatelé však v řízení ani netvrdili - ani to nebylo jinak zjištěno - že by osvojení bylo provedeno v rozporu se zákonem; naopak stěžovateli uváděné skutečnosti o pozdějším narušení vztahu s nezletilým nehrají roli pro posouzení zákonnosti provedeného osvojení. Okresní soud navíc připomněl, že snaha stěžovatelů o zrušení osvojení by dotčenému nezletilému dítěti s vysokou pravděpodobností způsobila další psychickou újmu.

3. Proti rozsudku krajského soudu ze dne 14. 1. 2019 stěžovatelé podali dovolání, které bylo zamítnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud potvrdil správnost právního posouzení soudů nižších stupňů, včetně aplikace z roku 2012 v dotčeném případě; a nepřisvědčil názoru stěžovatelů, že by o jejich návrhu na zrušení osvojení mělo být rozhodnuto podle , o rodině, který byl účinný v době rozhodnutí o osvojení. Nejvyšší soud konstatoval, že v dané věci nelze aplikovat 2012, jehož použití se stěžovatelé dovolávali.

4. Stěžovatelé s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces. Kritizují, že okresní soud nehodnotil individuální zájem nezletilého na zrušení osvojení, a to v důsledku aplikace přechodného ustanovení z roku 2012. Domnívají se, že okresní soud se při interpretaci a aplikaci právní úpravy dopustil neakceptovatelné libovůle, neboť správně měl být daný případ posouzen podle zákona o rodině, nikoli podle z roku 2012. Stěžovatelé jsou dále přesvědčeni, že obecné soudy měly použít přechodné ustanovení z roku 2012 o běhu lhůt, na jehož základě se měla možnost podání návrhu na zrušení osvojení posuzovat podle zákona o rodině.

5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a předcházejících rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v převážné části zjevně neopodstatněná a v části směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 13. 2. 2018 není Ústavní soud k jejímu projednání příslušný.

6. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle Ústavní soud odmítne návrh, k jehož projednání není příslušný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. V posuzovaném případě Ústavní soud v přezkoumávaných rozhodnutích obecných soudů neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance. Naopak podaná ústavní stížnost představuje především polemiku s právními názory obecných soudů a postrádá ústavní rozměr. Stěžovatelé se snaží Ústavní soud stavět do role odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle jeho ustálené judikatury patří zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace mezi záležitosti obecných soudů; Ústavní soud do nich zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance. V posuzovaném případě přitom přezkoumávaná rozhodnutí obecných soudů na všech třech instancích obsahují zcela srozumitelná, logická a vůbec ústavně akceptovatelná odůvodnění, z nichž je zřejmé, jaká skutková zjištění byla učiněna a jak byl případ zhodnocen po právní stránce, a v nichž je vypořádána i nesouhlasná argumentace stěžovatelů. V postupu a právním posouzení obecných soudů nelze shledat žádné vybočení z mezí ústavnosti, tím méně libovůli. Napadená rozhodnutí přesvědčivě odůvodňují, podle kterých zákonných ustanovení bylo třeba věc posoudit a proč na daný případ nedopadají jiná ustanovení, kterých se dovolávali stěžovatelé. V ústavní stížnosti stěžovatelé pouze opakují námitky, na něž jim již obecné soudy odpověděly (zejména krajský soud a Nejvyšší soud) a jež nemají ústavní relevanci. Pokud stěžovatelé poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , Ústavní soud konstatuje, že to není pro posuzovanou věc vůbec relevantní, neboť se týká posouzení neplatnosti výpovědi nájmu bytu učiněné přede dnem 31. 12. 2013. Shodně s Nejvyšším soudem naopak Ústavní soud uvádí, že stojí co do časové působnosti na principu nepravé retroaktivity, která však - na rozdíl od pravé retroaktivity - není v českém právním řádu nepřípustná. Závěr obecných soudů, že možnost zrušení osvojení dítěte, které bylo založeno rozhodnutím soudu z roku 2010, je třeba po roce 2014 posuzovat podle aktuální úpravy z roku 2012 (umožňujícího zrušení osvojení zásadně jen ve lhůtě tří let), není v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelů.

9. Ústavní soud tak shrnuje, že napadeným rozsudkem okresního soudu, rozsudkem krajského soudu ze dne 14. 1. 2019 a rozsudkem Nejvyššího soud nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavní stížnost proto v této části byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

10. V části směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 13. 2. 2018 pak ústavní stížnost byla odmítnuta jako návrh, k jehož projednání nyní není Ústavní soud příslušný, podle . Toto rozhodnutí totiž již dříve bylo zrušeno, a to nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

; Ústavní soud přitom není oprávněn v řízení o ústavní stížnosti přezkoumávat již zrušené rozhodnutí orgánu veřejné moci, neboť takovéto rozhodnutí již dále neexistuje a z povahy věci ani nemůže působit porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu