Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2269/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kubeši, zastoupeného JUDr. Mg.A. Michalem Šalamounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova třída 52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019 č. j. -436, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018 č. j. -409 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017 č. j. -358, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu [ d (dále jen " ")], právo na ochranu vlastnictví ( y) a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací ( y), jakož i zásady zaručené y (dále jen " "), y a y.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") domáhal po společnosti HOCHTIEF CZ, a. s., zaplacení částky 1 039 946 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout na straně žalované společnosti z důvodu neplatnosti smlouvy o dílo, na jejímž základě stěžovatel pro žalovanou společnost provedl dodávku a montáž kanalizačních stok. Nalézací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Vrchní soud v Praze rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Následné dovolání Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho argumentací týkající se neplatnosti smlouvy o dílo z důvodu absence právní subjektivity protistrany, neplatnosti smlouvy o dílo z důvodu omylu na straně stěžovatele, rozporu pokuty s poctivým obchodním stykem a nemožnosti považovat neadresný zápis ve stavebním deníku za výzvu k plnění. Obecné soudy ve svém posouzení smlouvy o dílo nerespektovaly autonomii vůle ani investora, ani stěžovatele; jejich rozhodnutí odporuje principu ochrany důvěry v závazkových vztazích. Z garancí a y dle stěžovatele vyplývá, že stěžovatel má za vykonanou práci dostat zaplaceno. Soudy se dále nevyjádřily ke stěžovatelově argumentaci týkající se zaplacení jednotlivých kanalizačních přípojek; stěžovatel nesouhlasí s výsledkem dokazování, že příplatek za provedení jedné kanalizační přípojky činí 286 Kč. Závěrem stěžovatel namítá, že byl obecnými soudy sankcionován za to, že se choval lidsky a ohleduplně vůči poutníkům a dalším návštěvníkům Svatého Kopečku během podzimních poutí.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, které vedl již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelovými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Obecné soudy řádně odůvodnily své právní závěry ohledně platnosti smlouvy o dílo a zákonnosti uplatnění práva na zaplacení smluvní pokuty. Jedná se o otázky podústavního práva, do jejichž vypořádání obecnými soudy nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat. Již vůbec není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat obecnými soudy zjištěný skutkový stav vyplývající z provedeného dokazování. Nemůže proto opětovně posuzovat otázku pravosti zápisů ve stavebním deníku, ani cenu jedné kanalizační přípojky. Ústavní soud proto shrnuje, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele neshledal; rozhodnutí obecných soudů nejsou nepřezkoumatelná, ochrana vlastnického práva neznamená, že neplatí sjednané závazky mezi jednotlivci a z nich vyplývající práva a povinnosti. Pouhý nesouhlas s výsledkem sporu před obecnými soudy k úspěchu u Ústavního soudu nestačí.

8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu