Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3286/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavla Gregůrka, Mileny Gregůrkové, Milana Gregůrka a Kamily Gregůrkové, zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, sídlem Rašínova 68/3, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019 č. j. -349, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2019 č. j. -331 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. května 2019 č. j. -319, a s ní spojeném návrhu na zrušení , , ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v a 4 a d (dále jen "") a právo na spravedlivý proces zaručené Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelé dále navrhli zrušení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že před Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") probíhá řízení o žalobě stěžovatelů podané proti vedlejší účastnici o zaplacení částek 1 283 088 Kč s příslušenstvím, 1 423 773 Kč s příslušenstvím a 1 321 604 Kč s příslušenstvím. Dne 25. 4. 2019 stěžovatelé podle navrhli přerušení řízení, a to z důvodu podané ústavní stížnosti projednávané Ústavním soudem pod

sp. zn.

. Usnesením obvodního soudu ze dne 17. 5. 2019 č. j. -319 byl návrh stěžovatelů zamítnut; toto usnesení podle neobsahuje odůvodnění. Stěžovatelé byli rovněž poučeni, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

3. Proti usnesení obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání. V něm uvedli, že návrh na přerušení řízení byl podán důvodně a řízení mělo být přerušeno, neboť otázka, která byla předložena Ústavnímu soudu, má zásadní vliv rovněž v nyní posuzované věci. K nepřípustnosti odvolání doplnili, že jsou si jí vědomi, nicméně v vidí rozpor s ústavním pořádkem. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 6. 2019 č. j. -331 bylo odvolání stěžovatelů podle odmítnuto pro nepřípustnost. Městský soud v odůvodnění mimo jiné zdůraznil, že jiné řízení, v souvislosti s nímž byla podána uvedená ústavní stížnost, bylo pravomocně skončeno, a to i s následným rozhodnutím Nejvyššího soudu. V souladu s dřívější rozhodovací praxí uzavřel, že řízení o ústavní stížnosti samo o sobě nemůže být důvodem přerušení řízení podle Městský soud rovněž uvedl, že není důvod, aby došlo k přerušení odvolacího řízení a podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení

4. Proti usnesení městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019 č. j. -349 odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že podle není dovolání přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost, přičemž podle může být žalobou pro zmatečnost napadeno mimo jiné usnesení, kterým bylo odmítnuto odvolání. Rovněž Nejvyšší soud neshledal důvody přerušení řízení a podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení , neboť na učinění závěru o nepřípustnosti dovolání nemá tato otázka žádný vliv.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti po rekapitulaci řízení před obecnými soudy uvádějí, že dřívější judikatura neabsolutizuje pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením procesní povahy, a to v případech, kdy jsou dotčena základní práva, zejména jde-li o právo na přístup k soudu. Obvodnímu soudu, městskému soudu i Nejvyššímu soudu obecně vytýkají intenzivní porušení běžného zákona, které ve svém důsledku dosahuje ústavní roviny a znamená porušení práva soudní ochranu a na spravedlivý proces. Tento obecný závěr však stěžovatelé nekonkretizují žádným tvrzením. Jde-li o postup Nejvyššího soudu, resp. jeho závěr o nevyčerpání žaloby pro zmatečnost, stěžovatelé uvádějí, že o této možnosti nebyli městským soudem poučeni. Rovněž vyjadřují přesvědčení, že v jejich případě žaloba pro zmatečnost nepředstavovala efektivní prostředek nápravy, který by nutně museli vyčerpat. Postupu Nejvyššího soudu dále vytýkají přepjatý formalismus, neboť řádně nastolili klíčovou otázku jimi vedeného sporu, přičemž Nejvyšší soud se jí vůbec nezabýval. Městskému soudu stěžovatelé vytýkají odmítnutí odvolání, aniž by se podrobněji vyjádřil ke v něm obsažené konkrétní argumentaci. V souvislosti s nepřípustností odvolání jsou i nadále přesvědčeni, že městský soud měl přerušit odvolací řízení a Ústavnímu soudu navrhnout zrušení S jejich argumentací se městský soud vypořádal jedinou větou, proto napadené usnesení považují za nepřesvědčivé a nespravedlivé. Jde-li o postup obvodního soudu, vytýkají mu stěžovatelé rozdílný přístup k účastníkům ve skutkově totožných věcech, neboť v řízení vedeném pod sp. zn. bylo řízení o jejich žalobě na základě návrhu podaného ze stejného důvodu přerušeno.

6. K návrhu na zrušení stěžovatelé uvádějí, že z jejich pohledu není ústavněprávně v pořádku, je-li odvolání proti usnesení o přerušení řízení přípustné, přičemž však proti usnesení o zamítnutí návrhu na přerušení řízení nikoliv. I zamítavé rozhodnutí totiž může způsobit velmi vážné následky ve smyslu zásahu do základních práv účastníků.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení obvodního soudu ze dne 17. 5. 2019 č. j. -319 je opožděná. Podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Uvedené usnesení je rozhodnutím soudu prvního stupně, proti kterému nelze podat odvolání, proto je pro běh lhůty pro podání ústavní stížnosti rozhodné jeho doručení účastníkům řízení. Stěžovatelé v odvolání, jehož kopie je přílohou podané ústavní stížnosti, uvádějí, že jim usnesení obvodního soudu bylo doručeno dne 20. 5. 2019, lhůta pro podání ústavní stížnosti proto uplynula dne 22. 7. 2019. K podání ústavní stížnosti došlo dne 10. 10. 2019, tedy opožděně.

8. Jde-li o ústavní stížnost proti usnesení městského soudu ze dne 6. 6. 2019 č. j. -331, je i v tomto rozsahu nepřípustná, a to z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práv stěžovatelů poskytuje. Podle je proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, přípustná žaloba pro zmatečnost. Z vyplývá, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Mezi tyto prostředky se v civilním soudním řízení vedle odvolání a dovolání řadí rovněž žaloba pro zmatečnost.

9. Ke zbývajícímu rozsahu, a to napadení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019 č. j. -349, Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a usnesením Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost, v části napadající toto usnesení, je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle odst. ly a na spravedlivý proces podle Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není tedy součástí soustavy soudů (y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku libovůle (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze ve věci stěžovatelů učinit.

12. Předmětem ústavní stížnosti, s přihlédnutím k omezení ústavního přezkumu pouze na napadené usnesení Nejvyššího soudu, je v prvé řadě nesouhlas stěžovatelů se závěrem o nepřípustnosti dovolání, a to pro nevyčerpání žaloby pro zmatečnost. Podle není dovolání přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle Posouzení, zda proti usnesení odvolacího soudu je přípustná žaloba pro zmatečnost, spadá výhradně do pravomoci Nejvyššího soudu a Ústavní soud není oprávněn do ní jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislého soudu. Ústavní soud i přesto uzavírá, že Nejvyšší soud napadené usnesení řádně zdůvodnil, když dospěl k závěru, že proti usnesení městského soudu odmítajícímu odvolání proti usnesení obvodního soudu je přípustná žaloba pro zmatečnost. Na tomto závěru nic nezmění ani tvrzení stěžovatelů, že nebyli městským soudem o této možnosti poučeni. Podle ve spojení s platí, že civilní soud v usnesení uvede poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek, nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost. Stěžovatelé navíc byli po celou dobu řízení, tedy i před městským soudem, zastoupeni advokátem, který si této skutečnosti jistě byl vědom. Dalšími tvrzeními stěžovatelů, zejména jde-li o opomenutí vypořádání se s otázkou usměrňování soudů nižších článků při posuzování podmínek pro přerušení řízení, se Ústavní soud již zabývat nemohl, neboť dovolání v nyní posuzované věci nebylo přípustné a řešení této otázky nebylo otevřeno ani Nejvyššímu soudu.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, a to v rozsahu proti usnesení obvodního soudu ze dne 17. 5. 2019 č. j. -319 podle jako opožděné podání, v rozsahu proti usnesení městského soudu ze dne 6. 6. 2019 č. j. -331 podle téhož zákona jako nepřípustný návrh a v rozsahu proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019 č. j. -349 podle téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný. Pro rozhodnutí o návrhu na zrušení je podstatnou především okolnost, že vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nemůže již podle své ustálené judikatury zabývat tímto návrhem. Podle jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí právní osud odmítnuté ústavní stížnosti. Ústavní soud proto návrh na zrušení uvedeného ustanovení odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu