Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3956/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve věznici Litoměřice, zastoupeného Mgr. Tomislavem Šulou, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2019 č. j. -690, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2019 č. j. -631 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. ledna 2019 č. j. -600, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a , odst. 2 písm. c) téhož zákona a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč a pro případ jeho nezaplacení mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, a trest propadnutí věcí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku. Trestného jednání se podle skutkových zjištění okresního soudu stěžovatel dopustil tím, že nejméně od dubna 2016 do 11. 4. 2018 na nezjištěném místě použitím hydroxidu sodného, kyseliny chlorovodíkové, toluenu, plynového vařiče a dalších pomůcek opakovaně vyrobil přesně nezjištěné množství sypkého materiálu obsahujícího psychotropní látku metamfetamin a z něj po inkasu sjednané kupní ceny, případně se slibem její dodatečné úhrady, zejména v O. ale i na dalších místech postupně předal ve 145 případech v rozsudku jmenovaným osobám zmíněný materiál v množství uvedeném v rozsudku. Dne 11. 4. 2018 měl v jím obývaném domě uloženy tři plastové nádoby s celkovým objemem kapaliny 8904 mililitrů, obsahující celkem 199,97 gramů pseudoefedrinu za účelem další výroby metamfetaminu, jehož tímto způsobem hodlal získat 179,83 gramů, což se mu v důsledku zajištění tohoto materiálu policejním orgánem nepodařilo.

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jako nedůvodné zamítl.

4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel upozorňuje na nezákonnost a zmatečnost obžaloby, která neobsahuje přesné označení skutku, uvedení místa, času a způsobu spáchání tak, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným.

6. Za další pochybení stěžovatel považuje skutečnost, že jemu ani jeho obhájci nebylo doručeno opatření o přibrání znalce, v důsledku čehož došlo ke zkrácení práva na obhajobu, neboť stěžovateli bylo znemožněno využít práva podat námitky proti osobě znalce a jeho odbornosti, proti znění a formulaci položených otázek a položit znalci otázky. Vypracovaný znalecký posudek představoval jeden ze zásadních důkazů, proto bylo povinností soudu se s uvedenou námitkou náležitě vypořádat, což se však nestalo. Odkazuje přitom na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007

sp. zn.

(dostupného jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) a tvrdí, že došlo i k odepření jeho práva podat opravný prostředek, o němž by rozhodlo státní zastupitelství.

7. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že svědkyně P. M. byla osobou spolupracující s policejním orgánem, neboť u hlavního líčení uvedla, že jí policejní orgán nejméně 2x uložil, aby koupila od stěžovatele drogu a předala mu ji. Z toho vyplývá, že bez jeho pokynu by sama o své vůli tímto způsobem nejednala. Policejním orgánem tak došlo k vyvolání trestné činnosti, která by jinak nenastala, tedy k policejní provokaci. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000

sp. zn.

(N 97/18 SbNU 345).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů ( y), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)].

10. Ochrana právům, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

(N 79/4 SbNU 255) a ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377)].

11. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou obstát. Jde o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby soudy zabývaly, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v jejich postupu žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.

12. Z obsahu rozsudku okresního soudu vyplývá, že si soud provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Z jeho odůvodnění, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. řádu, lze zjistit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. S odvolacími námitkami stěžovatele se i krajský soud dostatečně vypořádal, přičemž se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu.

13. K obdobnému závěru dospěl i Nejvyšší soud, který při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, shledal, že soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným závěrům. Ani jeho zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.

14. Stěžovatel ostatně proti skutkovým závěrům soudu (na rozdíl od obhajoby uplatněné před soudy) v ústavní stížnosti již nebrojí; své námitky soustřeďuje proti obžalobě, kterou považuje za nepřezkoumatelnou, a proti opatření o přibrání znalce, které mu nebylo včas doručeno, přičemž tvrdí, že byl k trestnému jednání vyprovokován policejním orgánem. I těmito námitkami se okresní soud a poté na základě odvolání i krajský soud zabývaly a ústavně konformně se s nimi vypořádaly.

15. Okresní soud se neztotožnil s námitkou, že by skutek byl v obžalobě popsán nejasně, přičemž vysvětlil, proč byl stěžovatel obžalován z pokusu, nikoliv z dokonaného trestného činu (viz odstavec 52 napadeného rozsudku). Upravil-li oproti podané obžalobě popis skutku, učinil tak podle výsledků dokazování. Postupoval přitom ve prospěch stěžovatele, vypustil-li z žalovaného popisu skutku jednání, jehož se měl dopustit v některých případech předáním drog svědkům. Na to navázal krajský soud zjištěním, že obžaloba obsahovala všechny podstatné náležitosti (viz odstavce 14, 16 a 17 napadeného usnesení). K tomu je třeba pouze připomenout, že soud není vázán právním hodnocením obsaženým v obžalobě; po jejím podání zkoumá pouze to, nedošlo-li v přípravném řízení k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem, a zda byly objasněny základní skutečnosti, bez kterých není možno rozhodnout v hlavním líčení. Dospěly-li soudy obou stupňů k závěru, že obžaloba netrpí vadou, pro kterou by nemohla být projednána soudem, z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout.

16. Také námitkou, že bylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu, nebylo-li mu včas doručeno opatření o přibrání znalce, se soudy obou stupňů i Nejvyšší soud dostatečně zabývaly, přičemž dospěly ke shodnému závěru, že nešlo o pochybení policejního orgánu, které by mohlo jakkoliv zpochybnit použitelnost tohoto důkazu i výslechu znalkyně v hlavním líčení.

17. Se stěžovatelem se lze ztotožnit pouze v tom, že o přibrání znalce měl být řádně vyrozuměn (viz § 105 odst. 1 tr. řádu). Ústavní soud již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 24. 7. 2008

sp. zn.

, ze dne 3. 8. 2011

sp. zn.

, ze dne 12. 4. 2016

sp. zn.

, či ze dne 30. 6. 2016

sp. zn.

). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dotčené osoby a současně zjištění, že jde o zásah, který nelze v průběhu dalšího řízení odčinit. V posuzované věci však shledal, že uvedené pochybení není takového rázu, že by znamenalo procesní nepoužitelnost znaleckého posudku jako důkazu, neboť bylo následně zhojeno tím, že stěžovatel i jeho obhájce se s osobou znalce i s obsahem znaleckého posudku v přípravném řízení seznámili, žádné námitky proti nedoručení opatření o přibrání znalce a proti osobě znalce však nevznesli. Nejvyšší soud případně k této námitce odkázal na komentářovou literaturu, z níž se podává, že takové námitky lze vznést kdykoli v průběhu trestního řízení, tedy nejenom poté, co byl konkrétní znalec přibrán, ale i později. Stěžovatel, kterému bylo opatření dodatečně zasláno, tak měl možnost své námitky vznášet i nadále, takže nebyl na svých procesních právech nijak zkrácen. Rozdíl je pouze v tom, že o jeho případných námitkách by nerozhodoval dozorující státní zástupce, ale předseda senátu soudu prvního stupně, popř. na základě opravného prostředku orgán, kterému přísluší o opravném prostředku rozhodnout (viz § 105 odst. 3 tr. řádu).

18. Nadto stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí proti opatření o přibrání znalce a proti jeho osobě žádné konkrétní námitky, které by mohly toto opatření zpochybnit. K samotnému znaleckému posudku pak měl možnost se vyjádřit v hlavním líčení při výslechu znalce, při němž mu mohl klást i otázky. Právo stěžovatele na obhajobu mu tak zůstalo zachováno.

19. Shledává-li stěžovatel v údajné spolupráci jedné ze svědkyň s policejním orgánem, kterému tato svědkyně na jeho žádost měla ve dvou případech předat od stěžovatele koupenou drogu, policejní provokaci, je třeba uvést, že i touto námitkou se velmi podrobně zabývaly soudy všech stupňů. V této souvislosti lze odkázat na argumentaci Nejvyššího soudu, který připomněl svou judikaturu týkající se tzv. policejní provokace (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. , usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. ), podle jejíchž závěrů aktivní činnost policie v případě tzv. policejní provokace musí směřovat "k podněcování určité osoby ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla". Závěry uvedených judikátů nejsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [viz nález ze dne 19. 3. 2018

sp. zn.

(N 52/88 SbNU 683) nebo usnesení ze dne 23. 8. 2016

sp. zn.

, ze dne 13. 9. 2007

sp. zn.

a ze dne 13. 1. 2005

sp. zn.

]. V posuzované věci nejde o případ, kdy by policejní orgán vzbudil v nevinné mysli stěžovatele úmysl spáchat trestný čin, naopak bylo na základě provedeného dokazování prokázáno, že stěžovatel vyráběl a distribuoval pervitin i v období, které předcházelo zajištění dvou vzorků, předaných policejnímu orgánu jednou ze svědkyň, což bylo potvrzeno dalšími svědky. Nelze proto dospět k závěru, který činí stěžovatel, že by jednání svědkyně představovalo určující nebo podstatný prvek trestného konání stěžovatele. Argumentaci Nejvyššího soudu tak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

20. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu

sp. zn.

je nepřípadný, neboť ve věci tímto nálezem řešené prokazatelně policejní orgán vyvíjel přímé aktivity s cílem, aby dotčená osoba spáchala trestný čin za situace, kdy aktivitě policie nepředcházelo žádné trestné jednání této osoby.

21. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Postupoval proto podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu