Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 209/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti PhDr. Jiřího Ryby a PhDr. Hany Maříkové, zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2019 č. j. -410, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2018 č. j. -389 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. května 2018 č. j. -357, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich práv zaručených , , a 4 a d a Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také "Úmluva"). Porušeny měly být také a 2 y.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatelé se před obecnými soudy domáhali obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , v němž žádali po vedlejší účastnici náhradu za omezení vlastnického práva v důsledku regulovaného nájemného. Důvodem obnovy měly být rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Čapský a Jaschkeová proti České republice (č. 25784/09 a 36002/09) a Heldenburgovi proti České republice (č. 65546/09).

3. Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným usnesením žalobu zamítl, neboť (nová) judikatura Evropského soudu pro lidská práva není zákonným důvodem pro obnovu řízení. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatelé předně v ústavní stížnosti rekapitulují průběh svých soudních sporů. Poukazují i na to, že Ústavní soud usnesením

sp. zn.

ze dne 17. 1. 2017 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl jejich ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, ačkoli jiný stěžovatel ve stejné situaci, který podal ústavní stížnost dokonce ještě dříve, byl před Ústavním soudem úspěšný [viz nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 4. 1. 2018 (N 1/88 SbNU 27)].

5. Ve prospěch možnosti obnovy řízení stěžovatelé vznáší základní čtyři argumenty. Zaprvé, dle y je Česká republika právní stát. Zadruhé, dle a 2 y Česká republika dodržuje závazky plynoucí z mezinárodního práva. Zatřetí, pokud by v původním řízení bylo známo, že metodika Nejvyššího soudu k výši náhrady je rozporná s Úmluvou, byla by věc rozhodnuta jinak. Začtvrté, soudy se v původním řízení nezabývaly možným porušením Úmluvy a neučinil tak ani Ústavní soud v usnesení

sp. zn.

.

6. Tuto argumentaci stěžovatelé údajně vznesli již v řízení před obecnými soudy, nebylo na ni ale dostatečně reagováno. Rozhodnutí dovolacího soudu je údajně nepřezkoumatelné, odvolací soud zase "zaměnil přirozenoprávní argumentaci ‚respektu k mezinárodnímu právu' s vlastním pozitivistickým názorem o ‚právním posouzení nároku'".

7. Stěžovatelé poukazují na specifickou povahu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Z toho, že "běžná" judikatura není důvodem pro obnovu, údajně nelze dovozovat, že tímto důvodem nemůže být ani judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Tato zvláštní povaha je podle stěžovatelů rozeznávána i Ústavním soudem, neboť např. v nálezu

sp. zn.

Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na mezinárodní závazky bylo možno ústavní stížnosti vyhovět, aniž by bylo potřeba postupovat podle .

8. Dále stěžovatelé poukazují na , o poskytování součinnosti pro účely řízení před některými mezinárodními soudy a jinými mezinárodními kontrolními orgány a o změně , , ve znění pozdějších předpisů, podle kterého příslušné dotčené orgány bez zbytečného odkladu provedou veškerá potřebná individuální a obecná opatření s cílem ukončit porušování Úmluvy nebo práva Evropské unie zjištěného v konečném rozsudku Soudu nebo Soudního dvora Evropské unie a zabránit dalšímu porušování Úmluvy nebo práva Evropské unie z obdobných důvodů, pro které Soud nebo Soudní dvůr Evropské unie konstatoval jeho porušení. Stěžovatelé se podivují, že vedlejší účastnice odmítá tento požadavek splnit, přičemž mohl být naplněn i postupem podle , což ale soudy odmítly.

9. Stejně tak obecné soudy měly dle stěžovatelů dvě možnosti - buď vyložit podmínky obnovy řízení v rozporu s u, Úmluvou a , tedy "positivisticky až formalisticky", nebo je vykládat v souladu s uvedenými předpisy a "z přirozenoprávního pohledu spravedlnosti".

10. Závěrem stěžovatelé srovnávají svou situaci se situací stěžovatele úspěšného v řízení před Ústavním soudem pod

sp. zn.

a tážou se, zda si specifikum věci nezasluhuje zvláštní přístup k poskytnutí spravedlnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, jež byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky až a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Úvodem je nezbytné zdůraznit, že posuzovanou ústavní stížností byla napadena rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení. Obecné soudy neřešily zákonnost či správnost dřívějších rozhodnutí a ani Ústavnímu soudu nepřísluší nyní přezkoumávat např. své usnesení

sp. zn.

, na které stěžovatelé na důkaz existující nespravedlnosti opakované poukazují. Ústavní soud se může nyní zabývat pouze tím, zda soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatelů zamítnutím návrhu na obnovu řízení. Dle Ústavního soudu se tak nestalo.

14. Žaloba na obnovu řízení je mimořádný opravný prostředek, kterým nelze řešit právní otázky a přehodnocovat právní závěry ve skončeném řízení učiněné. K tomu slouží mimořádné opravné prostředky jiné, zejména dovolání. V tomto směru Ústavní soud plně odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí (včetně v nich obsažených odkazů na relevantní judikaturu Ústavního soudu), která považuje za dostatečná a ústavně konformní.

15. Lze dodat, že povaha či síla nových argumentů, kterými se účastníci snaží prokázat nesprávnost původně vyslovených právních názorů, není relevantní. Neobstojí tak ani konstrukce stěžovatelů, že obnova řízení musí být umožněna, došlo-li v původním řízení k porušení mezinárodních závazků (přičemž Ústavní soud netvrdí, že k tomuto porušení vůbec došlo; to není předmětem nynějšího řízení). Případná skutečnost, že Česká republika porušila mezinárodní závazky, neznamená, že k odčinění tohoto pochybení může sloužit jakýkoli procesní institut, který si "poškozený" zvolí. To plyne právě z toho, že jak stěžovatelé uvádějí, Česká republika je právní stát, v němž jsou orgány veřejné moci limitovány zákonem a nemohou své pravomoci dle vlastního uvážení zcela libovolně překročit za účelem dosažení vyššího dobra. Mimo jiné i z toho důvodu se nyní nelze domáhat ani postupu podle , neboť ten nedává soudům neomezenou pravomoc v jakémkoli řízení napravovat pochybení, kterých se podle jejich názoru Česká republika na poli mezinárodního práva dopustila. Předmětné ustanovení nadto řeší nápravu případů, v nichž přímo rozhodoval mezinárodní soud.

16. Relevantní z hlediska splnění podmínek pro obnovu řízení není ani to, nakolik se v původním řízení řešila či neřešila určitá otázka či argument. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelům, že obnova řízení je možná z toho důvodu, že obecné soudy ani Ústavní soud v původních řízeních neřešily možné porušení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Jen nad rámec řečeného tak lze dodat, že stěžovatelé se i v řízení před Ústavním soudem vedeném pod

sp. zn.

ochrany práv plynoucích z čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 domáhali, jak vyplývá z bodu 1 usnesení

sp. zn.

, a tedy Ústavní soud měl i ochranu z tohoto ustanovení plynoucí na paměti, a to bez ohledu na to, zda se následně v odůvodnění ochranou plynoucí z Úmluvy zabýval výslovně. Jednak Ústavní soud v napadeném usnesení vycházel ze svých dřívějších rozhodnutí, v nichž s Dodatkového protokolu pracoval, jednak dle se usnesení, kterými je ústavní stížnost odmítána, odůvodňují jen stručně. Tato usnesení tudíž nemusí nutně obsahovat veškeré úvahy, které Ústavní soud při rozhodování věci vzal v potaz.

17. Stěžovatelé přikládají zvláštní postavení judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, ovšem ani toto (případné) zvláštní postavení nemění její význam, který spočívá v tom, že je v jiných řízeních zásadně relevantní pro řešení právních otázek, nikoli otázek skutkových (nejde-li o předběžné otázky). Na tom nic nemění ani praxe Ústavního soudu, který v některých případech s ohledem na existenci judikatury Evropského soudu pro lidská práva nepovažoval za nezbytné postupovat dle a rovnou tuto judikaturu reflektoval v senátních rozhodnutích navzdory existenci odlišných právních názorů vyslovených v nálezu. V tomto případě se totiž existence judikatury Evropského soudu pro lidská práva promítla pouze do zjednodušení procesního postupu, ovšem beze změny výsledku tohoto postupu, kterým byl vyhovující nález. Ostatně stěžovatelé se mýlí, pokud právě z této skutečnosti dovozují speciální postavení judikatury Evropského soudu pro lidská práva, neboť stejná praxe se objevuje i u Nejvyššího soudu a jeho postupu při změně vlastní judikatury v návaznosti na nálezy Ústavního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 30. 9. 2016 a v něm citovanou judikaturu).

18. Stěžovatelé se závěrem táží, zda si jejich případ nevyžaduje zvláštní přístup k poskytnutí spravedlnosti, ovšem Ústavní soud může nyní toliko odpovědět, že poskytnutí spravedlnosti nevede skrze procesní prostředek žaloby na obnovu řízení, resp. že samotným neumožněním této cesty nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů.

19. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu