Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 133/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Zdeňka Vejdy, Vladimíry Vejdové, Simony Vejdové a Moniky Vejdové, zastoupených Mgr. Stanislavem Bodlákem, advokátem se sídlem Sobotín 270, Petrov nad Desnou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 8. 2016 č. j. -292, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2017 č. j. -325 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2019 č. j. -373, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů. Tvrdí, že jejich postupem byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle , , , , 3 a 4 a d (dále jen " ") a , a y. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu civilních soudů, které zamítly jejich nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem státních orgánů podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " ").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se v řízení před civilními soudy domáhali po žalovaných (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti a Česká republika - Ministerstvo vnitra, dále jen "vedlejší účastníci") zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem státních orgánů (Policie České republiky, Okresního státního zastupitelství v Šumperku a Okresního soudu v Šumperku). Nesprávný úřední postup spatřovali stěžovatelé v tom, že uvedené státní orgány nezabránily protiprávnímu a násilnému vyklizení stěžovatelů z bytu a přilehlého pozemku, které užívali bez právního důvodu. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatelů, aby vedlejší účastníci byli povinni zaplatit stěžovatelům náhradu škody a nemajetkové újmy v souhrnné výši 23 500 000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výroky II, III a IV). Městský soud v Praze (dále též "městský soud") potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výroky II, III a IV).

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze , přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. např. nálezy

sp. zn.

nebo

).

Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí civilních soudů je zřejmé, že návrh postrádá jakoukoli ústavně právní argumentaci, z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry civilních soudů. Ústavní soud konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, neshledal. Ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavé páté y, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soud prvního stupně se dostatečně podrobně zabýval přítomností odpovědnostního titulu ve smyslu a (tj. existence nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí) a dovodil, že ze samotných žalobních tvrzení vyplývá jeho absence. Stejně tak městský soud dostatečně odůvodnil napadené rozhodnutí, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Městský soud na základě svých zjištění konstatoval, že celý žalobní nárok se jeví jako vykonstruovaná a účelová snaha domoci se na státu náhrady za komplikace, které stěžovatelům vznikly v souvislosti s vypořádáním jejich občanskoprávního vztahu s pronajímatelem bytu.

Rovněž tak Nejvyšší soud přesvědčivě a v souladu se svou rozhodovací praxí vyložil důvody, jež jej vedly k odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí řádně objasnil, proč dovolání stěžovatelů odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle y. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení

sp. zn.

). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

a

). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je zřetelná a jasná.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Současně odmítl i návrh stěžovatelů na náhradu nákladů řízení; je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka pro přiznání náhrady nákladů řízení podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu