Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 784/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupený Mgr. Pavlem Krausem, advokátem se sídlem Jitřní 558/8, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, č. j. -343, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, č. j. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 2. 2019, č. j. , takto: *)

____________________________________________

*) ve znění opravného usnesení ze dne 7. 4. 2020

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 16. 3. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Výše uvedeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným tím, že spáchal přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle a byl odsouzen podle k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který mu byl dle a podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, podle mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let a podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost uhradit poškozené pojišťovně škodu ve výši 10.080 Kč. Usnesením městského soudu bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu.

Deliktní jednání stěžovatele spočívalo zjednodušeně řečeno v tom, že v ranních hodinách dne 15. 2. 2018 řídil vlastní osobní motorové vozidlo, nesledoval pohyb chodců v místě vyznačeného přechodu pro chodce a střetl se s procházejícími chodci levou boční částí svého vozidla vpředu. Tito chodci vlivem nárazu upadli na komunikaci. Ačkoli si byl vědom střetu s chodci, nezastavil, nepřesvědčil se, zda nedošlo ke zranění chodců, neposkytl jim potřebnou pomoc, nepřivolal záchrannou službu ani policii. Naopak z místa dopravní nehody, na které měl účast, ujel, a až do doby, než byl zjištěn policií, věc osobně ani telefonicky neoznámil.

Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, neboť původním rozsudkem obvodního soudu ze dne 27. 11. 2018 byl obžaloby zproštěn, protože nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Následně měl být stěžovatel usvědčen pomocí tzv. nepřímých důkazů, přičemž mezi zprošťujícím rozsudkem a odsuzujícím rozsudkem téhož soudu nepřibyl ve spise ani jeden nový listinný důkaz. Stěžovatel namítá, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by řidičem vozidla v době dopravní nehody byl právě on. Předmětné vozidlo bylo užíváno více osobami a nebylo prokázáno, že otěr na vozidle byl v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Potvrzení o zadržení řidičského průkazu považuje stěžovatel za nezákonný důkaz, a to včetně jím dopsaného vyjádření, že "chodci nenarazili do přední části mého vozidla, ale do zadní části mého vozidla".

Pokud žádný provedený důkaz neprokazuje, že stěžovatel skutek spáchal, pak zde nemůže existovat ani žádný uzavřený řetězec na sebe logicky navazujících důkazů, jež ve výsledku nepřipouštějí jinou možnost, než že to byl právě stěžovatel, kdo se skutku dopustil. Podle stěžovatele se v jeho věci jedná o extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a skutkovým zjištěním. Ve věci byl proveden důkaz, který vznikl nezákonným postupem policisty (potvrzení o zadržení řidičského průkazu) a v rámci hlavního líčení byl proveden důkaz výslechem policisty, který se podílel na vyšetřujících úkonech, což je podle názoru stěžovatele v rozporu s trestním řádem a je rovněž spolu s výše uvedeným extrémním nesouladem schopné zasáhnout do práva na spravedlivý proces zaručeného v článku 36 odst. 1 d.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení, že mu nebylo v řízení před obecnými soudy nad vší pochybnost prokázáno, že by v rozhodné době řídil auto, jež se na přechodu dostalo do kolize s poškozenými. Stěžovatel svá tvrzení v ústavní stížnosti pouze replikuje s tím, že staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance. Přitom přehlíží, že tato role mu nenáleží. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že tento by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Ústavní soud má za to, že obecné soudy zjistily skutkový stav v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci. V odůvodnění napadených rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Nejvyšší soud poukázal na zjevnou logickou návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, jež byly pro nižší soudy relevantní pro právní posouzení věci. Jak krajský, tak i Nejvyšší soud se v rámci svého odůvodnění věnovaly otázce získání údajně nezákonného důkazu, kterým má být potvrzení o zadržení řidičského průkazu. Obecné soudy při hodnocení důkazu rozlišily potvrzení jako takové a stěžovatelem na něj dopsané vyjádření. Nejvyšší soud konstatoval, že v obdobných případech je třeba důkazy diferencovat s ohledem na konkrétní povahu a závažnost vady nastalé v procesu dokazování a nečinit paušální závěry, že celý důkaz získaný nebo odvozený z procesně nepřípustného provedení úkonu je "otrávený". Takový výklad považuje Ústavní soud za ústavně konformní a obecným soudů tak nic nebránilo v tom, aby prohlášení stěžovatele, nacházející se na potvrzení o zadržení řidičského oprávnění, učinily předmětem svého hodnocení.

Namítá-li stěžovatel, že v jeho případě byla porušena zásada in dubio pro reo, je namístě konstatovat, že tuto lze použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 37/2001 ze dne 19. 9. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 16. 11. 2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu