Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 527/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radka Procházky, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Špitálka 434/23b, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2019 č. j. -208 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. září 2019 č. j. -200, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Statutárního města Brna, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl porušen zákaz diskriminace podle d (dále jen ""), namítá, že mu byla způsobena újma při uplatňování základních práv a svobod podle y, že byla nepřiměřeně omezena jeho základní práva (svobody) v rozporu s y a že napadenými rozhodnutími bylo rovněž porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle y a právo na soudní ochranu podle a následujícíy.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovateli byla rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uložena povinnost zaplatit Statutárnímu městu Brno specifikovanou peněžní částku s příslušenstvím. Stěžovatel proti rozsudku městského soudu podal odvolání a následně byl vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 5 958 Kč. Na výzvu k zaplacení soudního poplatku reagoval žádostí o osvobození. Městský soud mu ústavní stížností napadeným usnesením osvobození od soudních poplatků nepřiznal.

3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení městského soudu. Oba soudy v napadených rozhodnutích podrobně popsaly, proč neuvěřily stěžovatelovu tvrzení o jeho nepříznivých majetkových poměrech, když sice stěžovatel přiznává jen příjem ve výši minimální mzdy, ovšem jak sám podle krajského soudu uvádí - a v ústavní stížnosti toto východisko krajského soudu nezpochybňuje - nemá podle svého názoru důvod dosahovat vyšších příjmů, byť by reálně mohl, neboť jeho příjmy by byly "spotřebovány na jeho exekuce". Obecné soudy v napadených rozhodnutích rovněž připomněly, že stěžovatel se společně se svojí družkou mimo jiné podílí na řízení největší sítě solárních a relaxačních studií v České republice.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2017

sp. zn.

(N 226/87 SbNU 587) a ze dne 11. 11. 2014

sp. zn.

(N 204/75 SbNU 287), kdy soudy v rozporu s těmito nálezy podle stěžovatele nevycházely z jeho aktuálních a reálných příjmů, ale toliko z příjmů hypotetických.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy podle hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

8. Ve své judikatuře se Ústavní soud opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o nákladech řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na řádný proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když může citelně zasáhnout do poměrů některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 13. 10. 2005

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

9. Rovněž ve stěžovatelově případě proto Ústavní soud konstatuje, že konstrukce , , ve znění pozdějších předpisů, podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Z uvedeného jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy na úvaze předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a jednak, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění tohoto ustanovení se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, vzhledem k jeho postavení (viz sub 6.), je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost rušit rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se proto týká pouze zjevných excesů.

10. Taková situace však ve věci stěžovatele zjištěna nebyla. Jednak soudy vyložily, proč stěžovatelem prezentované majetkové poměry nepovažovaly za úplné (k čemuž se ostatně stěžovatel sám nepřímo hlásí - srov. k tomu odůvodnění usnesení krajského soudu). Soudy rovněž nevycházely ze stěžovatelových hypotetických příjmů, jak zmiňují stěžovatelem odkazované nálezy

sp. zn.

a

sp. zn.

- soudy tedy nepřevzaly například tvrzení jiného účastníka řízení o stěžovatelových příjmech, které tento účastník řízení uvedl v jiném řízení, ani stěžovateli například nevytýkaly, že se svými prostředky špatně hospodařil (údajně je měl s přílišným rizikem půjčovat), což podle obecných soudů v odkazovaných nálezech bránilo v osvobození od soudních poplatků. Konečně skutečnost, že v jiném řízení byl stěžovatel od soudních poplatků osvobozen, nezakládá sama o sobě ústavněprávní diskrepanci, neboť Ústavní soud není povolán, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů.

11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu