Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 422/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. O., zastoupeného Lucií Strakovou, advokátkou se sídlem Babická 2379/1a, 149 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. -67 ze dne 11. 12. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -39 ze dne 11. 1. 2019 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu stěžovatele směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-425/ZA-ZA11-ZA05-2016 ze dne 23. 6. 2017, jímž bylo rozhodnuto, že se stěžovateli mezinárodní ochrana podle , , , a , o azylu (dále jen " "), neuděluje. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, již Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl pro nepřijatelnost.

Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se primárně vyslovení výroku v nálezu, jímž by Ústavní soud stěžovateli mezinárodní ochranu udělil. Pro případ, že by k takovému kroku Ústavní soud nepřistoupil, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil. Svůj návrh stěžovatel odůvodnil tím, že soudy dostatečně nezohlednily skutečnosti svědčící pro závěr, že z důvodu své jezídské národnosti mu v případě návratu do Arménie hrozí újma na životě, kde bude dle svých slov vystaven riziku mučení, ztráty osobní svobody, nucených prací a riziku újmy na důstojnosti. Stěžovatel k tomu uvedl, že důvodnost těchto obav doložil mimo jiné i odkazy na zprávy organizací zabývajících se lidskými právy a zprávu amerického ministerstva zahraničních věcí stran situace v Arménii, dále zprávami týkajícími se konfliktu v Náhorním Karabachu. Právě v jeho důsledku by dle stěžovatele jeho synům hrozil výkon branné povinnosti a s ní související reálná hrozba jejich úmrtí následkem válečného konfliktu. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.

Ústavní soud nejprve podotýká, že domáhá-li se stěžovatel, aby mu Ústavní soud výrokem nálezu udělil mezinárodní ochranu (azyl), dlužno poznamenat, že Ústavnímu soudu takové právo nepřísluší. O udělení mezinárodní ochrany rozhoduje dle výše citovaného výhradně Ministerstvo vnitra. Správní soudy také nemohou v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva výrokem rozsudku žadateli mezinárodní ochranu udělit. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud primárnímu petitu vyhovět nemohl. Žádá-li stěžovatel in eventum zrušení napadených rozhodnutí, potud ústavní stížnost splňuje všechny podmínky pro její projednání, avšak Ústavní soud ji shledal zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud dále pokládá za nutné zdůraznit, že kasační stížnost stěžovatele byla napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu odmítnuta podle (dále též " "), dle něhož Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Ústavní soud se výkladem ve své rozhodovací činnosti již dříve zabýval a dospěl k závěru, že uvážení Nejvyššího správního soudu není Ústavní soud oprávněn jakkoli přezkoumávat, a to nejen proto, že je k němu povolán výlučně Nejvyšší správní soud, ale především z toho důvodu, že jím z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo být nemůže, neboť zásah do základních procesních práv by mohlo představovat toliko zcela zjevné zneužití soudního uvážení (srov. usnesení

sp. zn.

či

sp. zn.

, veřejně dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz). Takovou libovůli však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nelze totiž přehlédnout, že kasační soud své odmítavé usnesení, jež v zásadě nemusí být s ohledem na dikci odůvodněno, i přesto zdůvodnil, přičemž své závěry opřel nejen o konstantní judikaturu, ale taktéž o konkrétní skutečnosti vyplývající z daného řízení. Přitom se v zásadě vypořádal se všemi relevantními námitkami, které stěžovatel opětovně vznesl v ústavní stížnosti.

Ani krajský soud nevybočil z mezí ústavnosti. Přesvědčivě vyložil, proč shledal stěžovatelův "azylový příběh" ne zcela věrohodným, obdobně jako i Nejvyšší správní soud. Stěžovatel totiž svá tvrzení postupně měnil a jeho výpovědi nebyly konzistentní (srov. bod 10 napadeného usnesení kasačního soudu). Krajský soud v té spojitosti rovněž poukázal na dvouleté období života stěžovatele a jeho rodiny před vycestováním z vlasti, v němž k žádným problémům, pro které žádal o azyl, nedošlo. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti s těmito pro věc klíčovými závěry soudů ani nepolemizuje.

Stejně tak se krajský soud vypořádal i s námitkami týkajícími se hrozeb, kterým mohou být v Arménii vystaveni jeho nejbližší, zejména synové v souvislosti se situací v Náhorním Karabachu. Zde se sluší podotknout, že tvrzení stěžovatele vztahující se k hrozbám újmy ve vztahu k jeho blízkým se netýkají poměrů jeho osoby. Navíc otázka případného udělení mezinárodní ochrany těmto rodinným příslušníkům byla předmětem samostatných azylových žalob těchto osob. O nich krajský soud rozhodoval v řízeních vedených pod sp. zn. a sp. zn. a jako nedůvodné je zamítl. Krajský soud nepochybil, pakliže na tato související řízení a na jejich výsledek v podrobnostech víceméně odkázal.

Prizmatem ochrany ústavnosti tedy nelze správním soudům nic vytknout. Ústavní soud tudíž odmítl ústavní stížnost zčásti dle jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, ve zbývající zčásti dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu