Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 597/06

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., právně zastoupeného Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem se sídlem Prokopská 8, 118 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 5.12.2005, sp.zn. a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13.6.2006, sp.zn. , za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodněníí:

I.

Ústavní stížností podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], a co do formálních podmínek (po odstranění vad podání dne 30. 6. 2006) ve shodě se zákonem [ , , , odst. 3, odst. 6 ], brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2005, sp.zn. (dále jen "rozsudek krajského soudu") a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp.zn. . V ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že jeho žádost o udělení azylu byla rozhodnutím Ministerstva vnitra zamítnuta, což bylo následně k rozkladu stěžovatele potvrzeno i rozhodnutím ministra vnitra. Dále velice stručně popisuje napadený rozsudek krajského soudu, podle kterého stěžovatel nesplňuje podmínky uvedené v , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu). Nejvyšší správní soud pak kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítl pro nepřijatelnost. Stěžovatel dále uvádí, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jmenovitě a 40 d, neboť Nejvyšší správní soud měl věc v řádném procesu projednat, a ne ji odmítnout pro nepřijatelnost.

Znění dotčených článků y základních práv s svobod je následující.

Čl. 36 d zní:

(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle y.

(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Čl. 40 d zní:

(1) Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

(2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.

(3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.

(4) Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.

(5) Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.

(6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

II.

Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí zjistil, že Nejvyšší správní soud své usnesení odůvodnil tak, že o přijatelnou kasační stížnost se zásadně jedná tehdy, kdy se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu nebo byly judikaturou řešeny rozdílně, kasační stížnost bude přijatelná též pro potřebu učinit judikatorní odklon nebo pokud Nejvyšší správní soud shledá zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Stěžovatel přípustně namítal nesprávnou aplikaci § 14 zákona o azylu, tj. pochybení při udělení tzv. humanitárního azylu. Nejvyšší správní soud uvedl svá předcházející rozhodnutí, ve kterých byla tato otázka již řešena. Na závěr konstatoval, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti. Proto uzavřel, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

III.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Čl. 40 d (dále jen " ") upravuje základní principy trestního řízení a základní práva obviněného. Stěžovateli nebyl udělen azyl v České republice. Toto rozhodnutí nemá povahu trestání, a to ani trestání správního. Uvedené ustanovení y, jehož porušení je namítáno proto žádným způsobem nelze aplikovat na případ stěžovatele. Ani z dalších tvrzení stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti nevyplývá, že by měla být porušena práva stěžovatele jako obviněného. Stěžovatel pouze uvádí, že byl napadenými rozhodnutími porušen y, aniž by toto své tvrzení jakkoli konkretizoval.

Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že postupem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu y.

Nejvyšší správní soud svým usnesením postupoval podle , (dále jen " "). Podle tohoto ustanovení odmítne Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle odst. 3 tohoto ustanovení nemusí být takové rozhodnutí odůvodněno. tak přenechává uvážení Nejvyššího správního soudu, zda kasační stížnost meritorně projedná, či nikoli. Nejvyšší správní soud je při této úvaze veden zejména významem projednávané právní otázky z hlediska interpretace příslušných ustanovení zákona o azylu, případně a sjednocování rozhodovací činnosti správních orgánů a judikatury správních soudů. Pokud Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušného ustanovení , tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé stanovisko nad rámec ustanovení i odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto Nejvyššímu správnímu soudu cokoli vytknout.

Uvážení Nejvyššího správního soudu není Ústavní soud oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně Nejvyšší správní soud, ale především z toho důvodu, že jím z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo být nemůže. Pouze zcela výjimečně by mohlo představovat zásah do práva na spravedlivý proces zneužití soudního uvážení; nic takových však Ústavní soud nezjistil a ani to stěžovatel netvrdil. V této souvislosti Ústavní soud dále připomíná, že při soudním přezkumu správních rozhodnutí je ústavně konformní i to, že v některých případech je definitivně rozhodováno bez připuštění opravného prostředku.

Ke stejnému závěru dospěl z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i Evropský soud pro lidská práva, když ve věci Delcourt proti Belgii potvrdil, že Úmluvy nenutí smluvní státy, aby vytvářely odvolací nebo kasační soudy. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle y.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení odmítnout, protože Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 9. listopadu 2006

František Duchoň, v.r.

předseda senátu