Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2633/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., právně zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem Petržílkova 2707/38, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2019 č. j. -67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 8. 2019, se stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedené rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho práva zaručeného d.

2. Usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 6. 2019 č. j. -59 bylo stěžovateli na základě návrhu státní zástupkyně uloženo ochranné psychiatrické léčení ústavní formou. Usnesení bylo vyhlášeno dne 7. 6. 2019 za účasti stěžovatele i jeho obhájce. Písemné vyhotovení tohoto usnesení bylo doručeno stěžovateli dne 1. 7. 2019, jeho obhájci o den později. Proti usnesení podal stěžovatel prostřednictvím obhájce stížnost, jež byla odeslána dne 3. 7. 2019.

3. Krajský soud v Praze napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu jako opožděnou. Dovodil, že pokud bylo usnesení vyhlášeno dne 7. 6. 2019, bylo tímto oznámeno a třídenní lhůta pro podání stížnosti tak uplynula již dnem 10. 6. 2019.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud nesprávně interpretoval ustanovení § 137 odst. 1 trestního řádu a lhůta měla být počítána až ode dne doručení písemného vyhotovení usnesení.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

7. Ve vztahu k projednávanému případu Ústavní soud nejdříve připomíná, že podle ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení. Podle ustanovení § 137 odst. l trestního řádu se oznámení děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Z ustanovení § 137 odst. 4 trestního řádu pak vyplývá, že usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se vždy v opise doručí státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět.

8. Vzhledem k tomu, že usnesením Okresního soudu v Berouně bylo rozhodnuto, že se stěžovateli ukládá ochranné ústavní psychiatrické léčení, ustanovení § 137 odst. 4 trestního řádu na případ stěžovatele nedopadá. U veřejného zasedání, kde bylo usnesení vyhlášeno, byl dne 7. 6. 2019 osobně přítomen on i jeho obhájce. K oznámení usnesení stěžovateli a obhájci tak došlo jeho vyhlášením a od tohoto okamžiku běžela zákonem stanovená třídenní lhůta pro podání stížnosti. Právě osobní přítomnost stěžovatele při vyhlášení usnesení s náležitým poučením o opravných prostředcích založila právní účinky oznámení předmětného usnesení jeho vyhlášením ve veřejném zasedání a nikoliv až po doručení jeho písemného vyhotovení. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v případě obdobných ústavních stížností (např. usnesení

sp. zn.

,

či

,

či

či

).

9. Jestliže stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, je třeba zdůraznit, že se vztahuje k případům, kdy šlo o lhůtu k podání stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení. Takovým usnesením totiž soud rozhoduje o podaném opravném prostředku, a proto se na tyto případy vztahuje ustanovení § 137 odst. 4 trestního řádu, tzn. že tato usnesení je třeba v opise vždy doručit a až od okamžiku tohoto doručení počíná běžet lhůta k podání stížnosti.

10. Ústavní soud dospěl k závěru, že postup krajského soudu v dané věci je ústavně konformní a odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu.

11. Zárukou proti oslabení práva obhajoby na dostatečnou možnost odůvodnění své stížnosti je omezení, které stížnostnímu soudu brání v rozhodnutí o podané stížnosti dříve, než má obviněná osoba možnost se zcela seznámit s odůvodněním napadeného rozhodnutí (srov. nálezy ze dne 9. 6. 2009

sp. zn.

a ze dne 23. 9. 2010

sp. zn.

). Přesto však od ní lze spravedlivě požadovat, aby vůli podat stížnost projevila již v krátké době po seznámení se s podstatou (tedy zejména výrokem a tzv. nosnými důvody) usnesení. V dané věci je třeba ještě poukázat na to, že odůvodnění usnesení Okresního soudu v Berouně obsahuje pouze jednu stránku textu, přičemž jde pouze o rekapitulaci předneseného návrhu státní zástupkyní a odkaz na dva znalecké posudky. Lze tedy předpokládat, že obhájce stěžovatele mohl mít povědomost o důvodech tohoto rozhodnutí již při jeho vyhlášení a nebylo třeba čekat na písemné vyhotovení.

12. Ústavnímu soudu nezbylo než s odkazem na shora uvedené závěry ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle . K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud doplňuje, že k postupu podle neshledal relevantní důvod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu