Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 301/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem Příbram, Mariánské údolí 126, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. 1 KZN 503/2018 a usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 22. 8. 2019 č. j. GI-2700-101/TČ-2018-842020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen "policejní orgán"), kterým bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci v případě podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle , jehož se měli dopustit M. Š. a J. K. Dále navrhuje zrušení usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze. Ze strany státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze byl stěžovatel vyrozuměním ze dne 28. 11. 2019 č. j. 1 VZN 1752/2018-93 informován, že jeho podnět k výkonu dohledu podle , o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, byl odložen jako nedůvodný.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do "práva rovnosti účastníků před zákonem podle d".

Stěžovatel v uvedené trestní věci vystupoval jako poškozený, který měl utrpět újmu v důsledku služebního zákroku výše jmenovaných příslušníků Policie ČR (dále jen "podezřelí"). Namítá, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu se základními zásadami trestního řízení a znemožnily tak zjištění objektivního skutkového stavu. Služební zákrok podezřelých vůči své osobě považuje za nepřiměřený. Má za to, že se policejní orgán i státní zástupce dopustili při hodnocení provedených důkazů svévole a vybočení ze zákonem stanovených zásad. Rozporuje závěr, že provedené důkazy vypovídaly o jeho agresivním chování před samotným zákrokem. Stěžejní námitky pak uplatňuje vůči znaleckému posudku MUDr. Havla, který považuje za neerudovaný a nesprávný, zejména v porovnání se závěry oponentního znaleckého posudku MUDr. Pilina, který naopak považuje za "sofistikovaný a objektivně prostě nezpochybnitelný". Vyjadřuje přesvědčení, že pokud jsou uvedené znalecké posudky rozporné a podle dozorového státního zástupce i dohledové státní zástupkyně kvalitou rovnocenné, mělo být vůči podezřelým zahájeno trestní stíhání, v jehož rámci by byly tyto nejasnosti vyřešeny.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy ostatních soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však neshledal.

Jelikož se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá zahájení trestního stíhání vůči podezřelým, Ústavní soud připomíná svou předchozí judikaturu, z níž vyplývá, že poškozený nemá ústavně zaručené právo na to, aby bylo vůči konkrétní osobě zahájeno trestní stíhání (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

aj.). Ústavní soud ovšem ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování, které se týká i případů, kdy mělo zásahem orgánů veřejné moci dojít ke způsobení určité újmy na zdraví (srov. zejména nález

sp. zn.

). Z ústavní stížnosti je tak zřejmé, že směřuje k ochraně práva stěžovatele na účinné vyšetřování, byť ho stěžovatel výslovně nezmiňuje.

Ústavní soud připomíná, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku, toto právo netvoří součást práva na spravedlivý (řádný) proces. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

).

Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel primárně brojí proti způsobu, jakým orgány činné v přípravném řízení hodnotily provedené důkazy. Důvod ke zrušení rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je ovšem dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů tento orgán učinil, jakož i jeho právními závěry, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. přiměřeně např. nálezy

sp. zn.

a

). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by taková situace nastala. Napadená rozhodnutí, jakož i výše uvedené vyrozumění státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, jsou velmi podrobně odůvodněna, orgány činné v trestním řízení vysvětlily hodnocení provedených důkazů srozumitelně, racionálně a bez logických excesů. Ústavní soud proto nenalezl důvod, aby do tohoto způsobu hodnocení důkazů zasahoval, což se týká i hodnocení dvou znaleckých posudků MUDr. Havla a MUDr. Pilina, byť mezi jejich kvalitou spatřuje stěžovatel výrazný rozdíl.

Ústavní soud musí odmítnout tvrzení stěžovatele, že v situaci, kdy z uvedených znaleckých posudků vyplývaly dvě různé verze ohledně toho, co bylo z lékařského hlediska příčinou újmy na zdraví, jež mu vznikla, bylo třeba zahájit trestní stíhání. Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ve svém vyrozumění ze dne 28. 11. 2019 správně upozornila, že tato skutečnost není pro posouzení trestněprávní odpovědnosti podezřelých v daném případě tak rozhodná a nebyla ani zásadním důvodem pro odložení věci. Tento důvod spočíval v tom, že podezřelí daný následek vzhledem k okolnostem a informacím, kterými disponovali v době svého zákroku, nemohli ani předpokládat. Z toho vyplynulo, že ve vztahu ke vzniklému následku nejednali zaviněně, a nemohli tak naplnit znaky jakéhokoli trestného činu. Státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství ve svém vyrozumění tento závěr podrobně odůvodnila (srov. č. l. 2-3), a to způsobem, který Ústavní soud shledává logickým a prostým jakékoli libovůle.

Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že v napadených rozhodnutích a v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal žádné flagrantní pochybení, které by bylo možno vyhodnotit jako nedbalé objasňování trestní věci, v níž stěžovatel figuroval jako poškozený, a jako porušení jeho práva na provedení účinného vyšetřování.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu