Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 284/20

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelů J. P. a M. B., obou zastoupených Mgr. Janem Kozákem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2020, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva dle d.

2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") byl k odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 v neprospěch obou stěžovatelů zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "nalézací soud") ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. , jímž byli stěžovatelé zproštěni obžaloby.

3. Stěžovatelé napadenému rozhodnutí vytýkají zejména to, že bylo učiněno v neveřejném zasedání, že v něm odvolací soud nepřípustně přehodnocuje důkazy, které sám neprovedl, a rovněž došlo ke zkrácení práva na obhajobu stěžovatelů, neboť odvolací soud rozhodl bez toho, aby přihlédl k vyjádření jejich obhájců.

4. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatelů, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

5. Dle § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

6. Řízení dle písm. d)y (dále jen "") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález

sp. zn.

ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].

7. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatelé ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].

8. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť dle y jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález

sp. zn.

ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) či nález

sp. zn.

ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatelé předtím, než se obrátili na něj, neumožnili obecným soudům napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a dokud nevyčerpali všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě obecných soudů. To zásadně platí i řízení o ústavní stížnosti napadající kasační rozhodnutí vyššího soudu v trestním řízení na podkladě opravného prostředku, po němž se věc vrací zpět před soud prvého stupně [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 8. 1999 (U 53/15 SbNU 303) či

sp. zn.

ze dne 2. 4. 2013].

9. O takovou situaci jde i v případě stěžovatelů. Jejich trestní věc se po vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vrací zpět do řízení před nalézacím soudem, v němž mohou stěžovatelé uplatnit svou argumentaci, již vyjádřili v ústavní stížnosti, a nalézací soud se s ní bude muset vypořádat. Neučiní-li tak nalézací soud k jejich spokojenosti, mají možnost domoci se nápravy v řízení o odvolání a případně i v řízení o dovolání před Nejvyšším soudem.

10. Stěžovatelé k tomu ve své ústavní stížnosti uvádí pouze velice stručně, že je zde riziko, že v opakovaném hlavním líčení bude již hodnocení důkazů nalézacím soudem ovlivněno názorem odvolacího soudu, a tedy jejich účinná obhajoba bude vyloučena. Nic dalšího, co by Ústavní soud mohl materiálně posoudit jako naplňující mimořádný důvod pro věcné posouzení ústavní stížnosti i bez splnění podmínek přípustnosti ve smyslu § 75 odst. 2, stěžovatelé neuvedli. Pouze jejich obava, která ani stěžovateli samými není vnímána jako jistě se splnící, takovým důvodem není.

11. Nelze presumovat, že by se nalézací soud zpronevěřil zásadě volného hodnocení důkazů jen v důsledku pokynu odvolacího soudu, neboť pokud by takový pokyn byl protiústavní, jak tvrdí stěžovatelé (což však Ústavní soud v tomto řízení nepřezkoumává), nalézací soud by jím vázán nebyl (srov. přiměřeně např. usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 1. 2020, bod 6., usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013

sp. zn.

nebo

sp. zn.

ze dne 3. 5. 2016. Pokud by se tak přece stalo (což Ústavní soud jakkoliv není oprávněn přejímat), mají stěžovatelé zachovány možnosti bránit se proti takovému případnému pochybení opravnými prostředky v trestním řízení, a pokud by jimi nebyla zjednána náprava, eventuálně i cestou ústavní stížnosti.

12. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle jako návrh nepřípustný dle , neboť před jejím podáním stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky ochrany, které jim zákon k ochraně jejich práv přiznává, a Ústavní soud v jejich věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2020

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu