Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 96/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti L. B., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Liborem Michalcem, advokátem se sídlem Bezručova 184/29, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2019 č. j. -79, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že vůči stěžovateli je vedena exekuce pro zaplacení částky 33 927,47 Kč s příslušenstvím a náklady exekuce. Napadeným usnesením krajského soudu bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 1. 2019 č. j. -66, jímž nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na zastavení exekuce z důvodu, že podle dosavadního průběhu exekuce výtěžek, kterého bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí nákladů exekuce ( , písm. e) ve spojení s , o soudních exekutorech a exekuční činnosti).

Po provedeném řízení soudy dovodily, že závěr o existenci tohoto důvodu pro zastavení exekuce nelze učinit. Podle stávajícího obsahu spisu a vyjádření soudního exekutora, který dosud nevyčerpal všechny dostupné způsoby provedení exekuce v daném stádiu exekuce, není možné definitivně vyloučit, že budou náklady exekuce a nejméně zčásti i vymáhaná pohledávka oprávněné exekučně uhrazeny. Poukázaly na trvající nízký produktivní věk stěžovatele, kdy lze důvodně očekávat, že buď již v průběhu jeho opětovného věznění, anebo nejpozději po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (předpokládaného na 18. 8. 2020) dojde u něj ke změně poměrů a k získání zdroje příjmů z pracovní činnosti. Stěžovatel nemá žádné zdravotní omezení a nelze přehlédnout současné velmi široké možnosti uplatnění na trhu práce, dané zejména velmi nízkou mírou nezaměstnanosti.

Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Uvádí, že se nachází ve výkonu trestu, kde není pracovně zařazen, a tudíž se neprovádí srážky ze mzdy, nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek, nemá zřízen bankovní účet a nebyl dohledán žádný postižitelný majetek. Úvahy soudu, že by do budoucna mohl mít příjmy z pracovního poměru, jsou v této fázi řízení neopodstatněné. Pokud soudy exekuční řízení v obdobných případech zastavují, měl stěžovatel rozumné očekávání, že i jeho exekuce bude zastavena. Existuje určitá garantovaná právní jistota, která z tohoto principu vybočila, a tím byl stěžovatel na svých právech zkrácen.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem krajského soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu posuzoval tvrzenou nemajetnost stěžovatele.

Ústavní soud ověřil, že krajský soud se námitkami stěžovatele dostatečně zabýval a své závěry patřičně a výstižně odůvodnil. Rovněž připomněl, že samotný průběh exekuce organizuje, poměry povinného prošetřuje a způsoby provedení exekuce, včetně jejich pořadí, určuje soudní exekutor. Výlučně jemu přísluší posoudit - s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu - kdy a který ze zákonných způsobů provedení exekuce fakticky realizuje. Krajský soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele, podle níž jsou úvahy o možném budoucím příjmu neopodstatněné, kdy mj. odkázal na závěry přijaté např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. a ).

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právnímu závěru, že za stávající situace nelze spolehlivě učinit stabilní závěr o celkové a trvalé nemajetnosti stěžovatele, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu