Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4175/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Dubského, zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem Rumburk, Matúšova 982/9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -197 ze dne 20. 8. 2019, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -179 ze dne 4. 10. 2017 a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. -145 ze dne 16. 8. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Děčíně napadeným rozsudkem ze dne 16. 8. 2016 č. j. -145, zamítl stěžovatelovu žalobu o zaplacení částky 89 952 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 3. 2011 do zaplacení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 10. 2017 č. j. -179 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. -197 ze dne 20. 8. 2019 odmítl stěžovatelovo dovolání zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.

3. Stěžovatel na základě výzvy Ústavního soudu, aby doplnil odůvodnění své ústavní stížnosti, sice původně blanketní ústavní stížnost rozvedl, avšak tak, že je na samé hranici projednatelnosti. Z ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel domáhal proti svému bratrovi zaplacení žalované částky jako ekonomické protihodnoty (peněžité náhrady) za jeho nadužívání spoluvlastnického podílu na nemovitostech ve V. za období od 1. 3. 2009 do 28. 2. 2011 a že se domnívá, že obecné soudy zasáhly do jeho v bodě 1 tohoto rozhodnutí specifikovaných práv. Ve stížnosti opakuje své námitky, že se nemohl do budoucna vzdát výkonu svého vlastnického práva, a proto nesouhlasí s výkladem okresního soudu, že došlo k uzavření dohody na základě jeho slibu matce. Dále polemizuje s tím, že se Nejvyšší soud podrobněji nezabýval jeho námitkou, že jsou skutková zjištění okresního soudu a krajského soudu v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

8. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky je nesouhlas s výsledkem sporu před obecnými soudy. Byť i stěžovatel zmiňuje svá základní práva, tak není zřejmé, v čem konkrétně podle něj došlo k zásahu do jeho práv. Obecné tvrzení o extrémním rozporu s principy spravedlnosti nepřesvědčilo Ústavní soud, že je stěžovatelova ústavní stížnost opodstatněná.

9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu