Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4169/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. S. D., zastoupené Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou, sídlem Muchova 223/9, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 10. října 2019 č. j. -233 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. prosince 2018 č. j. -100, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a J. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení a náhrada nákladů zastoupení před Ústavním soudem.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména právo její i jejího syna na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " "), právo na ochranu rodičovství a rodiny podle y a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle y. Stěžovatelka současně navrhla, aby jí byla přiznána náhrada právního zastoupení před Ústavním soudem.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem svěřil syna stěžovatelky a vedlejšího účastníka (jako otce) do střídavé péče obou rodičů a rozhodl o způsobu realizace této péče. Dále rozhodl o výživném a o nákladech řízení.

3. Vzhledem k argumentaci stěžovatelky pak dále postačí konstatování, že Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu, a také svěřil nezletilého syna stěžovatelky a vedlejšího účastníka do jejich střídavé péče, upravil však podmínky její realizace, rozhodl o výživném a o náhradě nákladů řízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti nesouhlasí se střídavou péčí, když setrvává na svém požadavku svěření syna do její péče a na úpravě styku s otcem. Brojí proti postupu soudů při jejich rozhodování, kdy se krajský soud řádně nevypořádal s jejími tvrzeními a navrhovanými důkazy, a také namítá, že krajský soud se zcela odchýlil od ustálené judikatury, když střídavou péči u nezletilého stanovil bez zohlednění individuality případu a konkrétních možností péče obou rodičů nebo kvality jejich zázemí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

9. Ústavní stížnost stěžovatelky postrádá hlubší ústavněprávní argumentaci, kdy blanketní odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se nutnosti poměřovat podmínky střídavé péče s nejlepším zájmem dítěte za takovou argumentaci nelze považovat. Naopak jen z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že syn stěžovatelky již před vydáním rozhodnutí napadených touto ústavní stížností byl zvyklý s otcem trávit časový rámec několika dní s tím, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, že by to na něj mělo jakýkoliv reálný negativní vliv.

10. Navíc během řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí - když proti správnosti a úplnosti krajským soudem provedené rekapitulace v jeho rozhodnutí se v ústavní stížnosti ničeho nenamítá - stěžovatelka argumentovala i tak, že střídavá péče není pro syna vhodná mimo jiné i proto, že vedlejší účastník neměl pečovat o syna nad rámec, než mu dovolovalo soudem vydané předběžné opatření; naopak ona sama mu podle svého tvrzení ve větším kontaktu se synem nebránila. Za dané situace tak má Ústavní soud za to - vzhledem k psychologickému posudku nezletilého, který snáší změnu výchovného prostředí velmi dobře a má k oběma rodičům vřelý vztah (tito nadto dokáží spolu komunikovat) - že rozšíření péče otcem je spíše jen formální než materiální změna. Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí zcela v souladu s nejlepším zájmem syna účastníků.

11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle . Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s jejím zastoupením před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení lze tuto náhradu přiznat jen tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu