Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 142/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Petry Fleischmanové, zastoupené JUDr. Karlem Bockem, advokátem, sídlem Lidická 613, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2019 č. j. -623, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2019 č. j. -530 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. června 2019 č. j. -609, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a RNDr. Bohumíra Lojkáska, Ph.D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " ") a na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z předložených podkladů se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 1. 2. 2019 č. j. -245 zamítl stěžovatelčin návrh jako povinné na zastavení exekuce, jež je vedena k vymožení její povinnosti zdržet se jednání bránících oprávněnému - v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi - v přístupu k jeho pozemkům. Obvodní soud uvedl, že námitky vznesené stěžovatelkou týkající existence práva služebnosti oprávněného k pozemku v jejím vlastnictví jsou námitkami směřujícími do nalézacího řízení, které již nemohou mít na probíhající exekuční řízení žádný vliv.

3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu zrušil a řízení o návrhu stěžovatelky ze dne 20. 8. 2018 na zastavení exekuce zastavil. Uvedl, že stěžovatelka navrhla zastavení exekuce z téhož důvodu opakovaně. První návrh učinila podáním ze dne 26. 4. 2018, ve znění doplnění ze dne 19. 7. 2018, který následně obvodní soud pravomocně zamítl usnesením ze dne 20. 8. 2018 č. j. -142, s tím, že námitky stěžovatelky směřují do nalézacího řízení. Návrhem ze dne 20. 8. 2018 se stěžovatelka opětovně domáhala zastavení exekuce, avšak netvrdí v něm žádné nové skutečnosti, s nimiž by se obvodní soud nevypořádal již v předchozím rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce. Usnesení obvodního soudu ze dne 20. 8. 2018 tak založilo pro nové rozhodnutí o shodném návrhu stěžovatelky překážku věci pravomocně rozhodnuté, a tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.

4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť i podle Nejvyššího soudu byl další návrh stěžovatelky na zastavení exekuce v tomtéž řízení, mezi týmiž účastníky a pro tutéž pohledávku svou podstatou totožný s dřívějším návrhem na zastavení exekuce (vychází ze stejných skutkových tvrzení), přičemž o něm již bylo pravomocně rozhodnuto, a proto nelze o aktuálním návrhu na zastavení exekuce rozhodnout pro překážku věci pravomocně rozhodnuté.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě bez jakékoliv argumentace uvádí, že se soudy mohly a měly jejími námitkami, byť podanými laickým způsobem, znovu zabývat. Stěžovatelka považuje za rozhodující skutečnost, že oprávněný má i bez pozemku stěžovatelky volný přístup ke svým nemovitým věcem. Výkon exekučního titulu je proto podle stěžovatelky svévolným a prakticky neodůvodněným výkonem práva.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.

10. Jak totiž vidno i z rekapitulace provedené výše, stěžovatelka sice vyjadřuje přesvědčení, že její návrh na zastavení exekuce ze dne 20. 8. 2018 není totožný s jejím návrhem ze dne 26. 4. 2018, avšak žádné argumenty k tomu neuvádí. Netvrdí ani, že by závěr obecných soudů o překážce věci pravomocně rozhodnuté byl nesprávný. Za takové situace nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytýkat.

11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu