Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4086/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., t. č. VTOS ve Vazební věznici, P. O. BOX 4, Olomouc, zastoupeného Mgr. Alešem Zdráhalou, advokátem, sídlem Přerovská 486/33, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2019 č. j. -793, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. ledna 2019 č. j. -613 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. října 2018 č. j. -552, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčený, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z d (dále jen " ").

2. Obsah napadených rozhodnutí je stěžovateli znám, proto Ústavní soud jen stručně rekapituluje předcházející řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 10. 2018 č. j. -552, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 1. 2019 č. j. -613 byl obviněný stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle odst. I, 3 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle , odst. 2 písm. a) , jichž se dopustil jednáním blíže popsaným ve skutkové větě, za což byl stěžovateli ( a ) uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle , 3 uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným. Krajský soud z podnětu odvolání poškozeného L. P. rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") je stěžovatel povinen zaplatit na náhradu nemajetkové újmy v penězích poškozenému 192 000 Kč. Podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele a poškozených L. D. a nezl. S. P. zamítl. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné v záhlaví uvedeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, tvrdí, že nepopírá svoji vinu, je si vědom závažnosti svého jednání, ale trvá však na tom, že došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení náhrady nemajetkové újmy pozůstalých poškozených [k nesprávné aplikaci ustanovení , ( a )]. Stěžovatel nesouhlasí s procentuálním vyjádřením míry spoluzavinění poškozené ve výši 20 %, neboť tomu neodpovídají skutkové okolnosti posuzované věci. Poškozená usedla do jeho rychlého, sportovního vozidla, přestože věděla, že před jízdou požil značné množství alkoholu, a tak přispěla velkou měrou ke vzniku škodlivého následku. Zdůraznil, že do vozidla sedala opakovaně, a to nejméně třikrát, proto zavinění poškozené mělo být stanoveno ve výši 50 %. Upozornil, že v obdobných případech by mělo být rozhodováno obdobně, aby byl respektován ústavní princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a tvrdil, že je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (ze dne 30. 9. 2009 sp. zn. ; ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. ).

4. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud posoudil ústavní konformitu interpretace a aplikace ustanovení v napadených rozhodnutích a poukázal na rozpor s principy spravedlnosti a ochrany oprávněné důvěry v právo. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí, neboť bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle y.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen dle až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle . Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně, zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé a není výrazem libovůle v rozhodování [viz např. usnesení ze dne 14. 1. 2004

sp. zn.

(U 1/32 SbNU 451); nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

7. Úkolem Ústavního soudu není prověřovat, zda soudy rozhodly "správně", ale zjistit, zda při svém rozhodování postupovaly zákonem stanoveným způsobem a dodržely předem určená procesní pravidla, což se v tomto případě stalo. Podstatou projednávané věci je výše odčinění imateriální újmy pozůstalým osobám - nejde o základ uplatněného nároku, ale "jen" o jeho výši, kdy stěžovatel považuje stanovenou míru spoluzavinění poškozené za příliš nízkou. V podobných případech nelze duševní útrapy pozůstalých zcela nahradit peněžitou částkou - lze je jen odpovídajícím způsobem (podle zásad slušnosti) odčinit. Těmto obecným kritériím napadená rozhodnutí vyhovují a ze strany obecných soudů nedošlo k žádnému excesu při výkladu hmotného práva nebo porušení pravidel spravedlivého procesu, pro které by měl Ústavní soud zasahovat.

8. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se věcí stěžovatele pečlivě a meritorně (nikoli jen procesně) zabývaly a ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, proč stanovily míru spoluzavinění poškozené ve výši 20 %. Ústavní soud poukazuje na kasační rozhodnutí krajského soudu (usnesení ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. ), které bylo důvodem k doplnění dokazování okresním soudem. Okresní soud dospěl k závěru, že není možné exaktně zjistit, do jaké míry se poškozená nacházela pod vlivem požitého alkoholu v době usednutí do vozidla s výrazně podnapilým stěžovatelem. Okresní soud učinil při aplikaci zásady in dubio pro reo pouze ten závěr, že se poškozená spolupodílela na způsobeném následku tím, že usedla s opilým řidičem do auta, nicméně na samotném způsobení dopravní nehody a stylu jeho jízdy žádný podíl nenesla, resp. opak nebyl prokázán. V podrobnostech lze na odůvodnění napadených rozsudků pro stručnost odkázat.

9. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele do výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že míra spoluzavinění stanovená okresním soudem a potvrzená krajským soudem ve výši 20 % je zcela odpovídající a hmotně právní posouzení dle a s ním posouzení dle bylo správné.

10. Ústavní soud také neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že se obecné soudy odchýlily od ustálené judikatury nebo že by porušily ústavněprávní pravidla o stanovení míry spoluzavinění poškozené, která byla opakovaně uplatněna v řízení před obecnými soudy. Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu není přiléhavý, i když okolnosti citovaných případů byly do jisté míry srovnatelné. V případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. poškozený předmětnou dopravní nehodu přežil, utrpěl těžkou újmu na zdraví a domáhal se odškodnění ve formě tomuto následku odpovídajících nároků z titulu škody na zdraví v souladu s aktuální občanskoprávní úpravou založenou na kogentním způsobu vyčíslení utrpěných ztrát. Podobně tomu bylo i ve věci rozhodnuté Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 30. 9. 2009 sp, zn. . Orgány činné v trestním řízení se s námitkou stěžovatele vypořádaly a jejich závěrům nemůže z ústavního hlediska Ústavní soud nic vytknout a v podrobnostech lze na ně odkázat.

11. Ústavní soud dospěl k názoru, že při aplikaci těchto závěrů na projednávaný případ je namístě vzít především v potaz povahu nároku, který se stal předmětem adhezního způsobu rozhodování soudů za účinnosti aktuální právní úpravy dle . Byť se účast poškozené na smrtelném následku musí primárně posoudit v rámci základu nároku podle , na straně druhé nelze mít důvodných pochyb o tom, že případná korekce takového nároku by měla být určená v takové výši, aby mohla stále ještě odpovídat zásadám slušnosti, podle nichž se základ nároku podle stanoví. Žádný ze soudů zjevně přihlédnutím k oněm zásadám slušnosti nemohl z hlediska spoluzavinění poškozené zohlednit žádnou jinou okolnost než tu, že usedla na místo spolujezdce vedle podnapilého stěžovatele. Správně proto na tomto podkladě v poměru k exaktnímu zjištění stěžejní příčiny smrtelné dopravní nehody vyčíslily 20% podíl jejího spoluzavinění na způsobené škodě na životě.

12. Jak bylo předesláno, Ústavnímu soudu ani v projednávané věci nepřísluší přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů, podle nichž je stěžovatel povinen nahradit pozůstalým nemajetkovou újmu. V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti totiž zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout a nejedná se tak o porušení zákona dosahující intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv zaručených u, Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy své rozhodnutí dostatečně zdůvodnily a neporušily jeho právo na spravedlivý proces dle y.

13. Jelikož napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu