Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 385/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bedřicha Hnilicy, zastoupeného JUDr. Milanem Říhou, advokátem, sídlem Nováčkova 418/11, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2019 č. j. -874 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2018 č. j. (53) -842, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti GESTORE, v. o. s., sídlem Čechyňská 361/16, Trnitá, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle a 96 y. Dále jimi měl být porušen princip vázanosti státní moci zákonem podle y a podle y.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že usnesením ze dne 26. 11. 2018 č. j. (53) -842 Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl návrh stěžovatele jako úpadce, aby správkyně konkursní podstaty obchodní společnost GESTORE, v. o. s. - v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice - byla zproštěna výkonu funkce. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019 č. j. -899 odmítnuto, jelikož nebylo objektivně podle žádného ustanovení přípustné; v daném případě totiž není usnesení krajského soudu, jež bylo vrchním soudem potvrzeno, usnesením ve věci samé, a na nepřípustnosti dovolání nemůže nic změnit ani vadné poučení vrchního soudu o jeho přípustnosti.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vedlejší účastnice, jako současná správkyně konkursní podstaty, nevymáhala na bývalém správci konkursní podstaty náhradu škody, kterou měl věřitelům a stěžovateli způsobit nezabráněním vyvedení nemovitých věcí z konkursní podstaty. Stěžovatel tvrdí, že současná správkyně konkursní podstaty (právnická osoba) tak měla učinit proto, že stěžovatelem jmenovaná osoba v jejím vedení je s bývalým správcem konkursní podstaty v přátelském vztahu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas [bez ohledu na nepřípustné dovolání stěžovatele - srov. k tomu např. nález ze dne 2. 12. 2008

sp. zn.

(N 210/51 SbNU 627)], oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)].

7. Ústavní soud posoudil napadená usnesení a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť výše traktovaná pochybení ve stěžovatelově věci neshledal.

8. Oba soudy vyšly mimo jiné z toho, že není důvod zprostit vedlejší účastníci funkce správkyně konkursní podstaty, neboť eventuální nárok na náhradu škody proti bývalému správci konkursní podstaty je skutečně promlčen, tedy vedlejší účastnice postupovala správně, nežalovala-li ho. Nadto i bývalý správce konkursní podstaty postupoval správně, neboť pravomocným rozhodnutím jiného soudu bylo určeno, že stěžovatel jako úpadce sporné nemovité věci nenabyl, a proto nemohly být součástí konkursní podstaty.

9. Odkazuje-li stěžovatel v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004 sp. zn. , pak tento na stěžovatelův případ bez dalšího aplikovat nelze, neboť se týká ochrany práv toho, kdo majetek z konkursní podstaty nabyl (na němž se nelze posléze domáhat vydání takového majetku obecnou určovací žalobou podle ). O takovou situaci však ve stěžovatelově případě zjevně nejde, neboť sám v ústavní stížnosti na str. 4 uvádí, že bývalý správce konkursní podstaty a budoucí nabyvatel nemovitého majetku z konkursní podstaty stěžovatele jako úpadce sehráli v řízení o určovací žalobě k vlastnictví tohoto majetku "divadlo". Nadto z uvedeného vyplývá, že majetek z konkursní podstaty stěžovatele jako úpadce byl "vyveden" na základě rozhodnutí soudu, nikoliv samotného bývalého správce konkursní podstaty. To ovšem samo o sobě konstrukci stěžovatele o odpovědnosti bývalého správce, natož pak přeneseně vedlejší účastnice, dosti oslabuje.

10. Ani další stěžovatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. týkajících se počátku běhu promlčecí lhůty, kdy se její běh má vázat až na okamžik, kdy se obohacení na úkor konkurzní podstaty stalo nevymahatelným proti novému nabyvateli takového majetku, není případný, neboť stěžovatel dostatečně nevysvětluje, jak by právní závěry těchto rozhodnutí mohly podpořit jeho východisko o tom, že nárok vůči bývalému správci konkursní podstaty není promlčen. Lze totiž naopak uvažovat i tak, že v důsledku ochrany práv třetích osob a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu odkazovanou stěžovatelem by se počátek běhu promlčecí lhůty posunul k dřívějšímu okamžiku, tedy právě k tomu, kdy bylo rozhodnuto o vlastnickém právu třetí osoby (tedy, že nemovité věci nepatří do konkursní podstaty stěžovatele jako úpadce). Takové úvahy však Ústavnímu soudu nepřísluší a nejsou ani podstatné. Sám konkursní soud totiž - jak je uvedeno v bodě 22. usnesení vrchního soudu - v rámci své dohlédací činnosti k opětovnému soupisu vyloučených nemovitých věcí nepřistoupil.

11. Oba soudy v napadených rozhodnutích přiléhavě vysvětlily, proč vedlejší účastnice není pro stěžovatelem tvrzený vztah k bývalému správci konkursní podstaty stěžovatele podjatá. Za situace, kdy stěžovatel ústavní stížností ve skutečnosti směřuje k tomu, aby se vyloučené nemovité věci do jeho konkursní podstaty vrátily, respektive k tomu, aby se mohl domáhat náhrady škody, kdy ovšem soudy zároveň nezjistily protiprávní (zaujaté) jednání ať už vedlejší účastnice nebo bývalého správce konkursní podstaty stěžovatele, Ústavní soud jejich rozhodnutí o nepodjatosti vedlejší účastnice akceptuje.

12. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu