Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 791/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti P. O., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018 č. j. -66, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. května 2018 č. j. -2130 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 21. prosince 2016 č. j. -1960, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 3. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle , a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 12. 2016 č. j. -1960 bylo rozhodnuto v trestní věci obviněných M. B. a stěžovatele tak, že obviněný M. B. byl uznán vinným, že jako jednatel společnosti A v úmyslu se obohatit na úkor svého zaměstnavatele uzavřel dne 12. 4. 2010 smlouvu o zprostředkování mezi zákazníkem společností A a zprostředkovatelem společností B, která měla podle takto uzavřené smlouvy vyhledávat subjekty, které by měly zájem využívat produkty a služby společnosti A. Z titulu takto uzavřené smlouvy pak došlo k fiktivnímu zprostředkování obchodu mezi společnostmi A a C na dodávku solárních panelů a měničů, čehož si byl tento obviněný vědom, když k žádné takové činnosti ze strany společnosti B fakticky dojít nemohlo, neboť za tuto společnost i za společnost A jednal stěžovatel, s nímž obviněný již dříve spolupracoval. Přesto dal obviněný M. B. následně nejpozději dne 4. 5. 2010 z titulu funkce jednatele pokyn k proplacení částky 1 042 600 EUR, která měla být odměnou za zprostředkování a která byla z účtu společnosti A odeslána na účet společnosti B vedený u Valartis Bank se sídlem v Lichtenštejnsku, který byl založen právě i tímto obviněným dne 13. 4. 2010 a odkud byla jím i dalším pachatelem tato částka odčerpána a oběma následně použita pro jejich potřebu. Tento obviněný takto způsobil poškozené společnosti A společně s dalším pachatelem škodu ve výši 26 805 246 Kč [dále jen "jednání 1)"].

3. Dále byli oba obvinění uznáni vinnými, že společně po předchozí dohodě v návaznosti na výše popsanou trestnou činnost, jejíhož spáchání si byl stěžovatel vědom, poté, co došlo k převodu výše uvedené částky na účet u Valartis Bank, v úmyslu zajistit zdání legálnosti takto získaných finančních prostředků, uzavřel každý z obviněných dne 26. 4. 2010 se společností B smlouvu o fiktivní půjčce částky 468 300 EUR v případě stěžovatele a částky 453 500 EUR v případě M. B. a poté stěžovatel převedl z uvedeného účtu u Valartis Bank, k němuž měl dispoziční právo, dne 11. 5. 2010 částky 413 100 EUR a 77 500 EUR na svůj účet vedený u Raiffeisenbank a.s. a dne 12. 5. 2010 převedl na účet M. B. vedený u Komerční banky, a.s. částky 453 500 EUR a 90 700 EUR, přičemž následně docházelo k dalším převodům těchto částek mezi účty obviněných i společností C, jejímž byl stěžovatel jednatelem a jako takový měl dispoziční právo k účtu společnosti [dále jen "jednání 2)"].

4. Obviněný M. B. tedy jednáním 1) sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Oba obvinění pak společně jednáním 2) zastírali podvod a jinak usilovali, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným ze zvlášť závažného zločinu, v hodnotě velkého rozsahu a získali takovým činem pro sebe prospěch velkého rozsahu. Tím spáchali obviněný M. B. jednáním 1) zločin podvodu podle , odst. 5 písm. a) a oba obvinění jednáním 2) zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle , odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) .

5. Za uvedená jednání byl obviněný M. B. podle za použití odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle zařazen do věznice s ostrahou. Podle byl odsouzen také k trestu propadnutí věci, a to finanční částky 93 231 Kč nacházející se na jeho účtu vedeného u Komerční banky, a.s. Stěžovatel byl podle odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému M. B. uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené D ve výši 26 805 246 Kč.

6. K odvoláním státního zástupce i obou obviněných byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 5. 2018 č. j. -2130 podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu ohledně obviněného M. B. a podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu ohledně stěžovatele napadený rozsudek částečně zrušen ve výrocích o uložených trestech oběma obviněným a způsobu jejich výkonu (výrok I.). Nově byl za podmínek podle § 259 odst. 3 trestního řádu odsouzen obviněný M. B. podle za použití k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a podle byl zařazen pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou. Podle byl odsouzen také k trestu propadnutí věci, a to finanční částky 93 231 Kč nacházející se na jeho účtu vedeného u Komerční banky, a.s. Podle , odst. 3 mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo prokuristy obchodní společnosti na dobu 5 roků. Stěžovatel byl podle odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle zařazen do věznice s ostrahou (výrok II.). Jinak zůstal rozsudek krajského soudu nezměněn.

7. Dovolání obviněného M. B. odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2018 č. j. -66 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stejným usnesením bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto i dovolání stěžovatele.

III.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel vytýká dovolacímu soudu, že se v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu nezabýval námitkami porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, konkrétně práva na spravedlivý proces, zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo, jakož i námitkou extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry a provedenými důkazy. Dovolání obsahovalo řádné vymezení dovolacího důvodu. Stěžovateli nelze vytýkat, že by neuplatňoval konkrétní hmotněprávní argumenty. Je přesvědčen, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti.

9. K jednání, které je mu kladeno na vinu, stěžovatel uvádí, že se v roce 2009 rozhodl postavit solární elektrárnu a za tímto účelem založil společnost E, připravil pozemek a získal veškerá povolení v obci. Generálním dodavatelem celé realizace byla společnost C. Financující banka, kterou byla Volksbank CZ, a.s. (nyní Sberbank CZ, a.s.), požadovala vlastní zdroje v objemu 25 %, které musely být zaslány z účtu stěžovatele na účet společnosti E, jenž byl u této banky veden. Stěžovatel i druhý obviněný si tyto peníze (přibližně 10-11 mil. Kč) půjčili s tím, že budou v průběhu roku 2010 vráceny, a svůj dluh jistili směnkou. Tyto prostředky byly použity pro zahájení výstavby elektrárny, k níž došlo ze strany generálního dodavatele začátkem dubna 2010. Elektrárna byla zkolaudována v červnu 2010 a činnost spustila v červenci 2010. Jedním ze subdodavatelů, který měl dodat klíčový komponent 6 400 kusů solárních panelů, byla společnost A.

10. K financování elektrárny stěžovatel uvádí, že se na přelomu let 2009 a 2010 setkal ve Spojených státech amerických s M. F., která mu nabídla podporu a pomoc při získání prostředků pro financování vlastních zdrojů potřebných pro získání úvěru. Společnost B byla založena před zahájením výstavby elektrárny, přičemž měla účet u Valartis Bank. Stěžovatel obdržel notářsky ověřenou plnou moc ze Spojených států amerických k založení tohoto účtu spolu s dispozičními právy k nakládání s tímto účtem. Stěžovatel i obviněný M. B. uzavřeli se společností B dvě smlouvy o půjčkách, jejichž splatnost byla odložena. Takto získané prostředky následně použili na vrácení prostředků, které si půjčili původně, aby prokázali vlastní zdroje.

11. Společnost B uzavřela smlouvu o zprostředkování na prodej komponent pro solární elektrárny se společností A. Tato smlouva prošla uvnitř společnosti A schvalovacím procesem, v jehož rámci byla schválena řadou osob, včetně kontroly právníkem. Podpisy těchto osob jsou na tzv. podpisové košilce, jež je součástí spisu. Smlouvu za společnost B podepsala M. F. a její podpis byl opatřen apostilou v místě podpisu.

12. Ačkoli byl M. B. jednatelem A, stěžovatel tvrdí, že s ním o tomto obchodu nikdy oficiálně nejednal. Vždy jednal pouze se Š. K. a V. K. Podle vyjádření posledně uvedeného byl obchod schválen vedením mateřské společnosti D, konkrétně D. K. a P. M., byť se e-mailové vyjádření souhlasu nikdy nenašlo. Přestože si tyto osoby na tento případ nevzpomněly, svědci V. K., M. P. a L. Š. potvrdili, že uvolňování všech finančních prostředků a proplácení všech faktur, včetně vyplacení provize 1 042 600 EUR společností A pro společnost B, bylo vždy se souhlasem finančního ředitele P. M. Jeho souhlas tak byl i podmínkou proplacení faktury za zprostředkování. Naopak M. B. podepsal smlouvu o zprostředkování až v září 2010, tedy čtyři měsíce po jejím plnění.

13. Po zahájení výstavby elektrárny byly k jejímu financování použity nejprve vlastní zdroje. Po jejich vyčerpání byly uvolňovány prostředky z poskytnutého bankovního úvěru. Poté, co společnost A dostala plně zaplaceno za veškeré komponenty, proplatila fakturu za zprostředkování společnosti B. Následně v květnu 2010 stěžovatel uvolnil peníze na účtu společnosti B, které představovali první část půjček na svůj účet a účet M. B. Po pár týdnech došlo k další platbě na jejich účet. Všechny finanční toky, včetně toho, co se s nimi dále stalo, byly provedeny bezhotovostně a jsou popsány v posudku soudního znalce. Obecné soudy se již však podle stěžovatele nezabývaly otázkou, co se s těmito penězi dělo na jeho účtu a účtu M. B. dále.

14. Firma A byla ke dni 1. 11. 2012 zrušena s likvidací a její pohledávky ve výši přibližně 60 až 70 mil. Kč, včetně pohledávky za M. B. ve výši 26 mil. Kč, byly oceněny znalcem na hodnotu 2 mil. Kč a prodány mateřské společnosti D, která je v rámci soudního řízení uplatnila. Takto uplatněná pohledávka za M. B. však není vedena v jejich účetních výkazech, které jsou dostupné ve Sbírce listin. O tom, že škoda společnosti A nevznikla, vydal v červenci 2018 po odsouhlasení dozorčí radou této společnosti potvrzení P. M. a je součástí spisu. Tím se potvrdily výpovědi bývalých zaměstnanců A, především V. K., že tento obchod byl ziskový a provize byla vyplacena v pořádku a správně.

15. Podle stěžovatele dospěl krajský soud na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým závěrům. Některé důkazy zcela pominul, včetně stěžovatelem předloženého znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem PROSCON, s.r.o., který prokazoval výhodnost obchodu i po vyplacení provize (z tohoto posudku krajský soud nicméně čerpal pro odůvodnění rozsudku). Dále neprovedl výslech M. F., nesprávně vyhodnotil vysvětlení obviněného M. B. a v neposlední řadě se nijak nezabýval právním názorem obhajoby uvedeným v závěrečné řeči, která konstruktivně obsáhla celou kauzu a dala objektivní pohled na věc i na zhodnocení důkazů. Obecné soudy měly vycházet z nepravdivého tvrzení oznamovatele trestného činu a svědka A. D., likvidátora společnosti A, který tvrdil, že zprostředkování za nákup technologií (komponentů pro solární elektrárny) pro A bylo fiktivním obchodem, přestože smlouva o zprostředkování a následné plnění této smlouvy byly postaveny na prodeji technologií (komponent) od A dalším společnostem. Touto skutečností se žádný ze soudů nezabýval.

16. Řízení před krajským soudem bylo vedeno více než dva roky, což svědčí o průtazích v řízení. Soud nařizoval ve věci hlavní líčení, které následně rušil, o čemž svědčí průběh řízení v dané věci. Zápisy z hlavního líčení nejsou právně použitelné, neboť byly pořízeny v rozporu s trestním řádem. Jsou v nich uvedeny pouze odpovědi, ze kterých není zřejmé, na jakou otázku a položenou kým daný svědek či kdokoli odpovídá. O některých líčeních nebyl proveden ani zvukový záznam.

17. Stěžovatel namítá i rozpory ve výpovědích svědků P. M. a D. K. Je zřejmé, že tito zástupci majitele dceřiné společnosti A se chtěli zbavit své odpovědnosti za hospodaření předmětných společností. Z těchto důkazů nelze učinit žádný kategorický závěr. Krajský soud vycházel v odůvodnění svého rozsudku pouze z domněnek, co stěžovatel mohl vědět či mohl předpokládat. Obecné soudy se měly zcela nedůvodně přiklonit k výpovědím svědků P. M. a D. K., a nikoli svědka V. K., který jako obchodní ředitel společnosti A uvedl, že společnost B byla zákazníkem společnosti A a doklady za ni podepisovala M. F. jako její statutární zástupce. Výplata provize nad rámec standardní ceny zboží, tedy včetně její marže, nebylo v profesní činnosti nic neobvyklého. Navíc svědek V. K. uvedl, že o výplatě provize ve výši 1 000 000 EUR jednal se zástupci D, především s D. K., a zástupce této společnosti P. M. výplatu uvedené provize schválil. P. M. jako svědek vypověděl, že obchod byl ziskový, což bylo stěžejní. Pravidlo několika očí při schvalování úhrad faktur, jež zahrnovaly i provizi, potvrdili svědci M. P. a L. Š., coby tehdejší zaměstnankyně finančního oddělení společnosti A.

18. Stěžovatel uvádí, že nemůže jít k jeho tíži, že M. F. se stala nekontaktní. V průběhu řízení opakovaně navrhoval její svědeckou výpověď. Stejně tak nelze pouze vycházet z forenzního auditu od společnosti Ernst & Young Audit, s.r.o. kdy tento nebyl objektivně potvrzen a byl zpracován na zakázku společnosti D, pročež nelze vyloučit jeho nevěrohodnost. Tento audit si objednal přes advokátní kancelář právě A. D. jako nový jednatel A po M. B. a proběhl na jaře 2011. Právě na jeho základě podal A. D. na M. B. několik trestních oznámení, k nimž předložil orgánům činným v trestním řízení zprávu společnosti Ernst & Young Audit, s.r.o. v anglickém jazyce se soudním překladem. Zástupce Ernst & Young Audit, s.r.o. tuto druhou zprávu označil za správnou. Nedokázal již ale odpovědět, z jakého důvodu byla původní zpráva předložena, ani rozdíly v ní obsažené. V původní zprávě figurovali jména vedení D, svědkové P. M. a D. K., a to v souvislosti s obchodním případem, kdy byla dodávka komponent navýšena o provizi, kterou vyfakturovala třetí strana. V tomto případě však A. D. trestní oznámení nepodal. Stěžovatel se domnívá, že o svědecké výpovědi A. D. a D. K. a nevěrohodnou zprávu společnosti Ernst & Young Audit, s.r.o. nelze opřít odsuzující rozsudek.

19. Neexistuje tak jediný přímý důkaz prokazující vinu stěžovatele. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu [např. nález ze dne 22. 6. 2016

sp. zn.

(N 119/81 SbNU 853)] vyplývá, že v případě důkazní situace "tvrzení proti tvrzení" je soud povinen zabývat se otázkou, zda svědek na výsledku řízení má jakýkoli zájem. Podle stěžovatele je v případě svědků P. M., D. K. a A. D. objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Pochybnosti je přitom nutné vždy vykládat ve prospěch obviněného. V posuzované věci měl být stěžovatel obžaloby zproštěn.

20. Odsouzení a uložení nepodmíněného trestu v trvání 3 let je tak citelným zásahem do důstojnosti každého svobodného jedince, že zachovává nezahladitelnou hlubokou trhlinu v jeho osobním, rodinném, kulturním i sociálně pracovním životě. Subsidiarita trestní represe je základní myšlenkou kulturní a rozvinuté občanské demokratické společnosti a nemůže být využívána v případě, že lze pochybovat i částečně o oprávněnosti jejího použití.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

21. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až 31 ).

V.

Vlastní posouzení

22. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

23. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y (dále jen " "), a násl. ] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

24. Podstatou výše podrobně shrnuté argumentace stěžovatele je stručně řečeno jeho nesouhlas se skutkovými závěry obecných soudů, že smlouva o zprostředkování ze dne 12. 4. 2010 byla uzavřena mezi zákazníkem společností A a zprostředkovatelem společností B toliko pro účely fiktivního zprostředkování obchodu mezi společnostmi A a C na dodávku solárních panelů a měničů a že finanční prostředky, které společnost B za toto zprostředkování obdržela od společnosti A, měl fakticky získat stěžovatel s obviněným M. B., kterým je formou půjčky poskytla společnost B. Stěžovatel navzdory tomu, že měl plnou moc jednat za společnost B a současně byl jednatelem společnosti C, rozporuje závěr, že si musel být vědom, že k žádnému zprostředkování nedošlo a že smlouva o zprostředkování, jakož i další navazující jednání stěžovatele i obviněného M. B. měly zastřít podvodné jednání. Ve prospěch svých tvrzení stěžovatel poukazuje na údajnou standardní povahu předmětného zprostředkování, skutečnost, že v rámci společnosti A prošla tato smlouva procesem schvalování, na němž se podílelo více osob, ziskovost zprostředkovaného obchodu pro společnost A a transparentnost souvisejících finančních transakcí, k nimž došlo bezhotovostně. Současně namítá některé procesní nedostatky vztahující se zejména k procesu dokazování.

25. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah by nebylo možné odůvodnit jen tím, že se obecné soudy dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti. Je-li namítána nesprávnost jejich skutkových zjištění, Ústavní soud je může přehodnocovat jen z toho hlediska, zda byly respektovány související záruky spravedlivého procesu. Jde především o požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257) nebo nález ze dne 11. 2. 2004

sp. zn.

(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Vlastní skutková zjištění a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [např. nález ze dne 11. 7. 1996

sp. zn.

(N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor "extrémní", který zpochybňuje výsledek soudního řízení [např. nález ze dne 3. 11. 1994

sp. zn.

(N 49/2 SbNU 87) nebo nález

sp. zn.

].

26. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že s námitkami proti skutkovým zjištěním a právním závěrům krajského soudu se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal již vrchní soud a v návaznosti na jeho hodnocení také Nejvyšší soud. Obecné soudy na základě provedeného dokazování zjistily, že v období od března do května roku 2010 došlo k založení společnosti B a jejího účtu, uzavření smlouvy o zprostředkování, odeslání a doručení platby a následnému vystavení faktury, jakož i k dalším skutečnostem, které opodstatňují závěr, že stěžovatel a obviněný M. B. postupovali společně, po společné dohodě, veden společným záměrem získat do dispozice finanční prostředky. Oba měli z předmětného jednání stejný profit v podobě investice do společnosti E, za kterou nikdy nikomu nic neuhradili. Provázanost mezi oběma obviněnými a firmami, které zastupují, je zjevná, stejně jako spolupráce obviněných z minulosti. Pokud se provozní prostředky z účtů společnosti B najednou schází na jejich účtech a oba společně je investují do stejného projektu, nelze akceptovat jakoukoli tezi o náhodě či zdatnosti obchodněprávního charakteru.

27. Celkovou situaci lze zjednodušeně řečeno vyjádřit tak, že společnost A se ziskem prodala komponenty pro solární elektrárny, společnost C je nakoupila a začala stavět fotovoltaickou elektrárnu a stěžovatel s obviněným M. B. získali do své dispozice přibližně 27 mil. Kč, které společnost A vyplatila společnosti B jako provizi za zprostředkování obchodu, a stali se investory uvedené elektrárny. Ve skutečnosti ovšem k žádnému zprostředkování nedošlo. Obecné soudy učinily v kontextu provedeného dokazování jednoduchý, rozumný a k podstatě věci směřující závěr, že k prodeji komponentů došlo "na přímo", tedy bez zprostředkovatelského mezičlánku. Jakkoli se stěžovatel snaží navodit dojem, že k zprostředkování došlo využitím jakési obchodní znalosti, ve skutečnosti šlo o připravení společnosti A o peníze bez jakéhokoli konkrétního protiplnění. Smlouva o zprostředkování vytvořila pouze záminku pro vyplacení provize za zprostředkování. Nebylo totiž nejmenšího důvodu, aby za situace, kdy stěžovatel opakovaně obchodoval se společností A v pozici odběratele, zároveň ztělesňoval mezičlánek zprostředkovatele, ve prospěch kterého bude z účtu společnosti A vyplacena předmětná suma za údajné zprostředkování, které jak vyplynulo i z některých svědeckých výpovědí, vůbec nebylo realizováno. Částka 1 042 000 EUR byla proto společnosti B, která fakticky ani neexistovala, vyplacena neoprávněně. Z její strany nedošlo k žádnému vyhledání zájemce o produkty společnosti A.

28. Poukaz na ziskovost obchodu, kterou měly prokázat jednotlivé znalecké posudky, nebyla pro posouzení viny stěžovatele podstatná, neboť nic nemění na tom, že zprostředkovatelská provize byla neopodstatněná a vyplacené prostředky se již zpět do dispozice společnosti A nedostaly. Obecné soudy neuvěřily tvrzení o náhodném setkání s M. F., která měla poskytnout investiční prostředky z pro stěžovatele neznámého zdroje, ani že by na základě toliko letmého kontaktu s ní dostal plnou moc k zastupování společnosti B, která teprve krátce před tím vznikla, a dispoziční práva k účtu u Valartis Bank. Pro posouzení otázky viny nebyl výslech této osoby, kterou v průběhu řízení nebylo možné kontaktovat, významný. Již krajským soudem pak bylo řádně odůvodněno, že k vyplacení provize podle smlouvy o zprostředkování mohlo dojít i navzdory určitým kontrolním mechanismům mateřské společnosti C, respektive že mohlo dojít k uvedení v omyl některých osob evidentně v důsledku mezer v těchto kontrolních mechanismech. Obecné soudy se k této problematice vyjadřují zcela logicky a přesvědčivě.

29. Lze tak plně souhlasit s celkovým hodnocením dovolacího soudu, podle něhož jsou odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu a krajského soudu jasná, srozumitelná, logická a nevykazující znaky libovůle při hodnocení důkazů. Nebylo možné akceptovat námitky stěžovatele, že by tato rozhodnutí vykazovala znaky extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ústavní soud má za to, že provedení důkazů i jejich následné hodnocení ze strany obecných soudů, jež vyústilo v závěr o vině stěžovatele, odpovídá zásadám podle § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Stejně tak neshledal žádné kvalifikované pochybení ani v právním hodnocení jednání stěžovatele či rozhodnutí o jeho trestu. Zbylé námitky, jež se kromě jiného týkaly protokolace hlavního líčení či průtahů v řízení podle Ústavního soudu nebyly způsobilé zpochybnit výsledek řízení. Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle y, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění těchto rozhodnutí.

30. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu