Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1959/19

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou, sídlem Vodní 5178, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2019 č. j. -30, usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2018 č. j. -8134 a ze dne 16. dubna 2019 č. j. -8202 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. září 2018 č. j. -8005, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, který podali stěžovatel a jeho matka I. R. v trestní věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. , o námitce podjatosti vznesené vůči předsedkyni senátu JUDr. Renatě Gilové, členům senátu 50 T Mgr. Jarmile Absolonové, Martinovi Tomšů a vůči náhradním přísedícím, rozhodl usnesením (ze dne 21. 9. 2018) tak, že podle § 31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), předsedkyně senátu JUDr. Renata Gilová a členové senátu Mgr. Jarmila Absolonová a Martin Tomšů nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele, a to v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. , když zde nejsou důvody uvedené v § 30 odst. 1 a odst. 2 tr. řádu.

3. Proti tomuto usnesení podali stěžovatel a jeho matka I. R. stížnosti, načež byl spisový materiál předložen Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Následně stěžovatel vznesl námitku podjatosti, a to vůči předsedovi senátu vrchního soudu JUDr. Václavu Čapkovi a členům senátu 3 To, tedy vůči osobám soudců Mgr. Petra Andrese a JUDr. Vladimíra Hendrycha. Poté vznesla obdobnou námitku podjatosti stěžovatelova matka. Vrchní soud usnesením ze dne 12. 12. 2018 rozhodl, že podle § 31 odst. 1 tr. řádu nejsou předseda senátu JUDr. Václav Čapka a soudci Mgr. Petr Andres a JUDr. Vladimír Hendrych vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci vedené u vrchního soudu pod sp. zn. , ani v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, vedené u krajského soudu pod sp. zn. , a to z důvodů uvedených v § 30 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tr. řádu.

4. Proti usnesení vrchního soudu ze dne 12. 12. 2018 podali stěžovatel a jeho matka stížnosti, které Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

5. Vrchní soud usnesením ze dne 16. 4. 2019 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl stížnosti stěžovatele a jeho matky proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 9. 2018. (V souvislosti s tímto usnesením lze poznamenat, že stěžovatel je v doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. 7. 2019 výslovně nezmínil jako napadené, nicméně v petitu ústavní stížnosti na č. l. 21 zahrnuté bylo. Dlužno zmínit, že stěžovatel tamtéž označil i údajné usnesení Nejvyššího soudu "ze dne 14. 3. 2019 č. j. -8005". Dne 14. 3. 2019 nicméně Nejvyšší soud vydal usnesení č. j. -30, které je napadené nyní posuzovanou ústavní stížností, č. l. 8005 označuje první list touto ústavní stížností rovněž napadeného usnesení krajského soudu a pod sp. zn. Nejvyšší soud vedl dovolací řízení proti rozsudku vrchního soudu ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. .)

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na své argumentaci týkající se podjatosti uvedených soudců. Tyto námitky stěžovatel zakládá zejména na kritice postupů těchto soudců v trestním řízení (vytýká nesprávné hodnocení shromážděných důkazů, především znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a dále má za to, že přepisy záznamů telekomunikačního provozu neodpovídají skutečnému obsahu) a jejich vystupování ve sdělovacích prostředcích ve vztahu k němu a jeho obhájkyni. Dovozuje, že v daném případě je třeba aplikovat ve prospěch závěru o přípustnosti ústavní stížnosti výjimku podle , neboť jde o věc, která se týká mnoha obdobných věcí a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

7. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované , což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle uvedeného zákona.

8. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po procedurální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele ( ve spojení s ) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutné důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení. Je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc meritorně ukončena [srov. například usnesení ze dne 30. 3. 2006

sp. zn.

(U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. 7. 2008

sp. zn.

, ze dne 7. 11. 2012

sp. zn.

či ze dne 28. 8. 2013

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Ústavní soud ve své judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (srov. např. usnesení ze dne 19. 3. 2015

sp. zn.

, ze dne 16. 3. 2016

sp. zn.

, ze dne 10. 5. 2016

sp. zn.

, ze dne 15. 6. 2016

sp. zn.

, ze dne 28. 7. 2016

sp. zn.

, ze dne 16. 7. 2018

sp. zn.

či ze dne 6. 9. 2018

sp. zn.

).

10. Stěžovatel však všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal. Ačkoliv již nemůže podat žádný opravný prostředek bezprostředně proti rozhodnutím, která ústavní stížností napadá, nutno upozornit na to, že řízení o návrhu na povolení obnovy řízení (vedené krajským soudem pod sp. zn. ) doposud pravomocně skončeno nebylo, resp. stěžovatel Ústavnímu soudu nedoložil opak.

11. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že toto rozhodnutí Ústavního soudu stěžovatele fakticky nijak neomezuje. Nic mu totiž nebrání, aby po vyčerpání všech těchto procesních prostředků proti rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení, které jako sobě nepříznivé zřejmě předjímá, podal ústavní stížnost obsahující obdobnou argumentaci jako ústavní stížnost nyní posuzovaná.

12. Stěžovatel sice argumentuje ve prospěch závěru, že by Ústavní soud měl učinit výjimku podle a navzdory své ustálené praxi považovat ústavní stížnost za přípustnou, Ústavní soud však neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.

14. K návrhu na anonymizaci údajů o stěžovatelově totožnosti Ústavní soud dodává, že v současnosti provádí v trestních věcech fyzických osob úplnou anonymizaci s iniciálami. Tento proces tedy proběhne i v jeho věci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2020

Josef Fiala v. r.

soudce zpravodaj