Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2895/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jolany Dubinové, zastoupené Mgr. Romanem Šteffelem, advokátem, sídlem Dvořákova 588/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2019 č. j. -894, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2018 č. j. -727 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. ledna 2018 č. j. -619, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Ing. Oldřicha Dubiny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhala vyslovení porušení svých základních práv zaručených v d (dále jen " ") v záhlaví uvedenými rozhodnutími.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") sp. zn. Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatelky (žalobkyně) a vedlejšího účastníka (žalovaného) k nemovitostem popsaným ve výroku I. daného rozhodnutí a stěžovatelka byla určena výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí, zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka k nemovitostem popsaným ve výroku II. daného rozhodnutí a jejich výlučným vlastníkem určen vedlejší účastník, vedlejšímu účastníkovi stanoveno zaplatit stěžovatelce na vyrovnání podílu částku 871 Kč (výrok III.) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a VI.).

3. V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo k odvolání stěžovatelky rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I., II., III. a IV. potvrzeno a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.

4. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání s odůvodněním, že krajský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu tím, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, zejména ke zjištění možnosti reálného rozdělení podílového spoluvlastnictví pozemků i staveb, a provedené důkazy nesprávně hodnotil. Dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatelka v něm řádně a v souladu se zákonnými požadavky nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle (dále jen " ") a neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu připadajících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. K porušení práv stěžovatelky mělo podle jejího tvrzení dojít tím, že obecné soudy zatížily celé řízení vadou nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, a to v důsledku kusého provádění důkazů. Soudy věc nesprávně právně posoudily tím, že neúplně zjistily skutkový stav, neboť neprovedly všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, provedené důkazy nesprávně hodnotily a dospěly na jejich základě k nesprávným skutkovým zjištěním, opomenuly stěžovatelkou tvrzené skutečnosti a odepřely stěžovatelce přístup ke spravedlivému procesu. Tímto postupem soudy zatížily své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení základního práva stěžovatelky zaručeného v y.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario); vůči napadeným rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu však ústavní stížnost přípustná není (viz dále).

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. S ohledem na předmět řízení je problematika přípustnosti ústavní stížnosti rozdělena do dvou úrovní, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8 až 11), poté posouzení přípustnosti proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu (body 12 a 13).

8. Stěžovatelka svým dovoláním napadla rozsudek krajského soudu, jehož přípustnost vymezila způsobem popsaným výše (bod 4). Ústavní soud po seznámení se s obsahem stěžovatelčina dovolání přisvědčuje závěru Nejvyššího soudu, že dovolání trpí zásadní vadou, protože nesplňuje obligatorní náležitosti předepsané v ; stěžovatelka přitom žádné námitky proti tomuto závěru v ústavní stížnosti neformuluje.

9. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání přitom lze dovodit nedůslednost stěžovatelky v rozlišení přípustnosti dovolání (podle ) a způsobilého dovolacího důvodu (podle ), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ).

10. Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

). Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že v době podání stěžovatelčina dovolání (tj. v lednu 2019) jak k problematice vymezení přípustnosti dovolání, tak i k důsledkům absence řádného vymezení přípustnosti, existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka nezohlednila (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017

sp. zn.

). Jsou proto zcela adekvátní závěry Nejvyššího soudu, že 1) dovolání stěžovatelky neobsahuje obligatorní náležitosti a jeho odmítnutí Nejvyšším soudem pro nenaplnění zákonem stanovených náležitostí nemůže být považováno za přepjatě formalistické a 2) odmítnutí dovolání, jež neobsahovalo řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není porušením práva na přístup k soudu podle y (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. ).

11. Ústavní soud doplňuje, že nesprávné právní posouzení (a tedy naplnění dovolacího důvodu) může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim obecné soudy dospěly, musí však být pro to splněny určité předpoklady. Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit z principu právního státu. Významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad řádného procesu. Relevantní otázka procesního práva se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že jak ve stěžovatelčině dovolání, tak ostatně i v její ústavní stížnosti jakákoliv konfrontace s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu schází, nelze než považovat stěžovatelkou napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, za ústavně souladné.

12. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům okresního soudu a krajského soudu.

13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu - považovat za přípustnou.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle a podle odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2020

Jiří Zemánek

předseda senátu