Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 148/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti MEZ a.s., se sídlem Nedvědice 20, zastoupené JUDr. Petrem Procházkou, advokátem, se sídlem náměstí Svobody 77/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019 č. j. -751 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2019 č. j. -722, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se žalobce po žalované stěžovatelce domáhal zaplacení částky 531 370 Kč s příslušenstvím. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou žalobu zamítl. Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. Jednalo se o plnění z manažerské smlouvy vůči žalobci, přičemž na straně stěžovatelky bylo sporné, kdo může vystupovat jako zaměstnavatel.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně napadeným usnesením odmítl s tím, že dovolání stěžovatelky jednak neobsahuje údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení , a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný. K samotnému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí pouze toto: "Vzhledem k tomu, že při dovolání došlo ke koncentraci problému tím, že se zabývalo nedodržením právního rámce Nejvyššího soudu ze strany obecných soudů, je reakce Nejvyššího soudu - zamítnutí dovolání, přehnaně formální a neodpovídá závažnosti zásahu do základních práv dle stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. odst. 42."

5. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že argumentace stěžovatelčiny ústavní stížnosti je na samé hranici projednatelnosti. Stěžovatelka měla v řízení o ústavní stížnosti věnovat pozornost především rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto pro vady v souladu s . V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle . Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).

6. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelkou podané dovolání jednak vůbec nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, jednak ani neuvádí žádný způsobilý důvod dovolání. Mezi povinné náležitosti dovolání přitom dle § 241a odst. 2 občanského soudu patří též vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně se se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 1. 11. 2016).

7. Ústavní soud se seznámil s dovoláním stěžovatelky, které tato přiložila ke své ústavní stížnosti, a zjistil, že závěry Nejvyššího soudu ve vztahu k nedostatečnému vymezení přípustnosti dovolání obstojí, byť i reagují na poměrně rozsáhlý text dovolání stěžovatelky, který se však zabývá zejména skutkovými a argumentačními otázkami, jež stěžovatelka uplatnila již před odvolacím soudem a s nimiž se odvolací soud vypořádal. Stěžovatelka navíc ve své ústavní stížnosti ani nerozlišuje mezi zamítnutí a odmítnutím dovolání a její argumentace proti odmítnutí dovolání pro vady obsahuje jen argument o přílišném formalismu Nejvyššího soudu, aniž by jej jakkoli rozvedla. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.

8. Pokud pak jde o napadené rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti němu jako nepřípustnou. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález

sp. zn.

ze dne 19. 11. 2015, bod 16). K témuž závěru dospěl Ústavní soud i ve svém stanovisku, podle nějž neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d (sp. zn. ze dne 28. 11. 2017, publikované pod č. 460/2017 Sb.).

9. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle a ve zbylé části směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně byla s ohledem na princip subsidiarity ( ) odmítnuta jako nepřípustná dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu