Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4072/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti CIB Rental, s. r. o., sídlem Jeruzalémská 1321/2, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Danielem Navrátilem, advokátem, sídlem Revoluční 655/1, Praha 1 - Staré Město, proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2019 č. j. -622, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Ladislava Borzyho, 2) Radka Dermendžieva, 3) Ivany Janákové, 4) Vladimíra Jílka, 5) Josefa Krejčího, 6) Jaroslava Kubrichta, 7) Valentiny Kuriščákové, 8) Nadějky Lázničkové, 9) Dany Marcoňové, 10) Františka Vaňka a 11) Magdaleny Vlkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se obchodní společnost CIB RENT Písnice, s. r. o. (dále jen "původní stěžovatelka"), domáhala zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v d (dále jen "") a právo na spravedlivý proces zaručené v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z veřejně přístupných zdrojů (www.justice.cz) Ústavní soud zjistil, že původní stěžovatelka krátce po podání ústavní stížnosti ke dni 31. 12. 2019 zanikla v důsledku fúze splynutím a do jejího právního postavení vstoupila nástupnická společnost CIB Rental, s. r. o. Ústavní soud vycházel ze závěru, že tato společnost vstoupila i do právního vztahu s právním zástupcem původní stěžovatelky, a protože tento právní zástupce v řízení o ústavní stížnosti nečinil po uvedeném dni žádné procesní úkony jménem nástupnické společnosti, nepovažoval za nutné vyzývat k předložení nové plné moci.

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastníci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") proti obchodní korporaci ČEZ, a. s., sídlem Duhová 1444/2, Praha 4 - Michle, domáhali určení, že stát je vlastníkem 51 pozemků uvedených v žalobě, kdy součástí některých z nich byl i bytový dům. V průběhu řízení byly předmětné pozemky prodány původní stěžovatelce, proto obvodní soud usnesením ze dne 27. 10. 2017 č. j. -182 připustil, aby namísto původní žalované do řízení vstoupila nabyvatelka jako nová žalovaná. Obchodní korporace ČEZ, a. s., následně do řízení vstoupila jako vedlejší účastnice. Výrokem I. rozsudku obvodního soudu ze dne 20. 2. 2018 č. j. -245 byla zamítnuta žaloba vedlejších účastníků a dále jim výroky II. a III. byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně původní stěžovatelce náklady řízení ve výši 12 342 Kč a obchodní korporaci ČEZ, a. s., náklady řízení ve výši 20 051 Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 10. 2018 č. j. -358 byl rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrzen, výroky II. a III. rozsudku obvodního soudu však byly zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení. Městský soud, jde-li o náklady řízení, v odůvodnění uvedl, že nelze vycházet z tarifní hodnoty sporu ve výši 50 000 Kč podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Doplnil, že ve spise je k dispozici údaj o ocenění předmětu řízení v penězích, proto je namístě při výpočtu nákladů řízení vycházet z advokátního tarifu. Výrokem I. usnesení obvodního soudu ze dne 7. 8. 2019 č. j. -560 byla vedlejším účastníkům řízení uložena povinnost nahradit původní stěžovatelce náklady řízení ve výši 400 026 Kč, výrokem II. jim byla uložena povinnost nahradit obchodní korporaci ČEZ, a. s., náklady řízení ve výši 433 379,65 Kč. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že vycházel z ceny předmětných nemovitých věcí ve výši 1 266 000 000 Kč. Vedle užití pravidla úspěchu ve věci podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), obvodní soud k návrhu vedlejších účastníků posoudil i případné důvody hodné zvláštního zřetele pro výjimečné úplné nebo částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení podle Původní stěžovatelka s užitím tohoto ustanovení nesouhlasila. Obvodní soud uzavřel, že, byť jsou mezi jednotlivými vedlejšími účastníky určité rozdíly v majetkových, osobních nebo sociálních poměrech, nelze o žádném z nich konstatovat, že by jeho poměry byly v kontextu České republiky výjimečné. Vzhledem k tomu, že žádný z nich však není schopen nahradit náklady řízení v plné výši, konkrétně 757 641,50 Kč na jednoho vedlejšího účastníka, obvodní soud výši nákladů řízení moderoval tak, že jak původní stěžovatelce, tak obchodní korporaci ČEZ, a. s., budou nahrazeny ve výši 10 %. Při tomto rozhodnutí obvodní soud rovněž vzal v potaz, že vedlejší účastníci byli v průběhu řízení upozorňování na neúčelnost jimi podané žaloby.

3. Proti usnesení městského soudu podali odvolání vedlejší účastníci 1), 2), 3), 6), 7), 8), 9) a 10) a rovněž původní stěžovatelka. Vedlejší účastníci namítali, že náklady řízení měly být vypočteny z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle advokátního tarifu. Poukazovali zejména na to, že ve spise se nenachází žádné odborné vyjádření či znalecký posudek, který by předmětné pozemky oceňoval. Pro případné užití doplnili, že moderace měla být provedena v širším rozsahu, přičemž měly být zohledněny i další okolnosti, zejména skutečnost, že obchodní korporace ČEZ, a. s., neměla žádný významný důvod vstupovat do řízení. Původní stěžovatelka v odvolání naopak uváděla, že by jí náklady řízení měly být přiznány v plné výši, resp. že užití nebylo obvodním soudem řádně odůvodněno. Navrhla proto změnu usnesení tak, že vedlejší účastníci jsou povinni jí nahradit náklady řízení ve výši 3 306 000 Kč.

4. Výrokem I. usnesení městského soudu ze dne 17. 10. 2019 č. j. -622 byl I. výrok usnesení obvodního soudu změněn tak, že náklady řízení stěžovatelky činí 121 000 Kč. Výrokem II. usnesení městského soudu byl II. výrok usnesení obvodního soudu ve vztahu k účastníkům 1), 2), 3), 6), 7), 8), 9) a 10) změněn tak, že náklady obchodní korporace ČEZ, a. s., činí 121 000 Kč. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto III. výrokem tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na jejich náhradu. Městský soud v odůvodnění setrval na svém původním závěru, že při výpočtu náhrady nákladů řízení je třeba vycházet z advokátního tarifu, přičemž za správné vzal i zjištění obvodního soudu o ceně předmětných nemovitých věcí. Jde-li o užití , městský soud uvedl, že lze přičíst k tíži vedlejším účastníkům a jejich právnímu zástupci, že nevzali zpět žalobu bezprostředně poté, kdy jim byl zamítnut návrh na nařízení předběžného opatření. Na druhou stranu však zohlednil, že účelem podání žaloby byla snaha vedlejších účastníků zajistit si vlastní bydlení, zejména když chtěli, aby i u jejich bytů existovala možnost privatizace, jak dosud odpovídalo běžné praxi na území Prahy. Postup prodeje mimo jiné předmětných pozemků byl napadán a zpochybňován českými politiky, z čehož vedlejší účastníci mohli nabýt dojmu, že jsou v právu a tuto otázku lze řešit soudní cestou. Městský soud rovněž zohlednil skutečnost, že věc sama byla právně zcela jednoduchá, proto požadavek původní stěžovatelky na náhradu nákladů řízení v částce 3 306 000 Kč vyhodnotil jako absurdní a příčící se obecným představám o spravedlnosti. Jde-li o uložení povinnosti nahradit původní stěžovatelce a obchodní korporaci ČEZ, a. s., náklady řízení ve výši přesahující 800 000 Kč, vyjádřil městský soud přesvědčení, že i tato částka by většinu vedlejších účastníků vystavila složité majetkové situaci. Za odpovídající proto považoval částku přibližně čtvrtinovou.

II.

Argumentace původní stěžovatelky

5. Původní stěžovatelka v ústavní stížnosti po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy v prvé řadě uvádí, že užití by mělo být chápáno jako výjimka z obecného pravidla a uplatněno pouze ve zcela výjimečných situacích. Je proto povinností soudu užití této výjimky řádně odůvodnit a podložit významnými argumenty a stranám poskytnout dostatečný prostor případné rozhodnutí ovlivnit. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi [zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019

sp. zn.

(pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. (N 71/61 SbNU 97) a další]. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. US 2658/10 (N 3/64 SbNU 29) dále podle původní stěžovatelky vyplývá, že okolnosti hodné zvláštního zřetele nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo větší újmu jedné straně než druhé v případě jejich nepřiznání. V nyní posuzované věci by podle ní jako jediný právně významný argument bylo zohlednění majetkových poměrů stran. Upozorňuje však, že městský soud se soustředil pouze na majetkovou disproporci, byť si byl vědom, že vedení sporu bylo zapříčiněno samotnými vedlejšími účastníky. Zde upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2013

sp. zn.

(N 95/69 SbNU 457), v němž je vysloven závěr, že vyjde-li v řízení najevo bezúčelné uplatňování práva nebo dokonce podání žaloby s šikanózním úmyslem, nelze se v řízení odchýlit od uplatnění pravidla úspěchu ve věci. Důvody podání žaloby ve smyslu snahy zajistit si bydlení je podle původní stěžovatelky nutné přičíst výhradně vedlejším účastníkům, mimo jiné proto, že v předmětných bytových domech již dávno bydlí, a to za podhodnocené nájemné. Původní stěžovatelka dále poukazuje na zjištění městského soudu, že vedlejší účastníci nejsou zcela nemajetnými, neboť mají buď průměrné příjmy, nebo úspory či nemovitý majetek. Závěr ústavní stížnosti se soustředí na povinnost soudu při užití moderace nákladů řízení citlivě a uvážlivě zvážit míru tohoto užití. V tomto smyslu shledala naprostou libovůli městského soudu, který v zásadě náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť je snížil na cca 2,5 % původně vyčíslené částky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou původní stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Právní nástupkyně původní stěžovatelky (viz výše sub 1.) je právně zastoupena v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť původní stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle odst. ly a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není tedy součástí soustavy soudů (y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí i pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.

9. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas původní stěžovatelky s užitím moderačního práva při rozhodování městského soudu o nákladech řízení. Podle platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. V nyní posuzované věci je proto třeba konstatovat, že posouzení naplnění předpokladů použití moderačního práva je záležitostí úpravy běžného zákona, jehož výklad a užití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, nebo vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.

10. Také v nyní posuzované věci je v prvé řadě nutno respektovat, že pravidlo úspěchu ve věci zakotvené v je obecným pravidlem sporného řízení a moderační oprávnění představuje výjimku z něj, přičemž stěžejním účelem tohoto ustanovení je vyloučení případů zjevné nespravedlnosti při bezvýhradném trvání právě na pravidle úspěchu ve věci. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že i tento postup musí být obecným soudem řádně zdůvodněn. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně upozorňuje, že předpoklady uplatnění moderační pravomoci nejsou nastaveny paušálně, nýbrž neurčitě jako důvody hodné zvláštního zřetele, a to za účelem nalezení efektivní ochrany individuálně v každé posuzované věci. Ústavní soud si je vědom závěrů vyslovených v dřívějších rozhodnutích, na něž poukazuje původní stěžovatelka (viz sub 5.), a nemá důvod se od nich odchylovat. Je však třeba upozornit, že tyto závěry pouze shrnují, jakými úvahami se má obecný soud řídit, nikoliv však jak má v konkrétní věci rozhodnout či jak který podklad hodnotit. Z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu bez pochyb vyplývá, že si je výjimečnosti užití moderačního oprávnění vědom, přičemž se soustředil právě i na problematiku bezúčelného či dokonce šikanózního uplatňování práv vedlejšími účastníky. Ústavní soud rovněž nemůže souhlasit s argumentem původní stěžovatelky, že rozhodnutí městského soudu je nedovoleně postaveno pouze na majetkové disproporci mezi stranami. Městský soud tuto disproporci skutečně konstatoval, nicméně pouze jako doprovodný argument podporující důvodnost užití moderační pravomoci. U vedlejších účastníků totiž zkoumal nejen majetkové poměry, ale především negativní důsledky uložení povinnosti hradit náklady v plné výši či výši určené obvodním soudem do celkových majetkových poměrů vedlejších účastníků, přičemž důsledně zkoumal rovněž případné dopady do sféry původní stěžovatelky. Samotná disproporce mezi majetkovými poměry skutečně není důvodem pro odchylku od užití pravidla úspěchu ve věci, nicméně zásadním argumentem může být citelný zásah do majetkové, osobní či sociální sféry účastníka. Původní stěžovatelka ponechává stranou zcela zásadní argument městského soudu, který dospěl k závěru, že věc sama byla právně jednoduchá, a proto požadavek na náhradu nákladů řízení ve výši 3 306 000 Kč posoudil jako absurdní a příčící se obecným představám o spravedlnosti. Ústavní soud znovu opakuje, že smyslem užití je právě odstranění zjevné nespravedlnosti a v nyní posuzované věci rovněž nepřiměřené tvrdosti vůči vedlejším účastníkům [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006

sp. zn.

(N 48/40 SbNU 433). Řídil-li se městský soud při užití moderačního práva uvedenými úvahami s uvědoměním si smyslu moderačního oprávnění a své rozhodnutí, byť odlišně od přesvědčení původní stěžovatelky, rozvedl v odůvodnění, jde o závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný.

11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu