Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 17/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dragy Stránské, zastoupené JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem, sídlem Mariánské údolí 126, Příbram, proti I. a III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2019 č. j. -536, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Mgr. Jakuba Stránského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení I. a III. výroku v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že městský soud jako soud odvolací v řízení o určení výživného pro stěžovatelku jako manželku k jejímu odvolání rozhodl mimo jiné tak, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") v jeho zamítavých výrocích III. a IV. a ve výroku II. o nedoplatku na výživném potvrdil (učinil tak ústavní stížností napadeným I. výrokem). Ústavní stížností napadeným III. výrokem dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému jako svému bývalému manželovi a otci jejich dítěte (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 19 520 Kč. Výrokem III. a IV. obvodní soud přitom moderoval stěžovatelčin požadavek na výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně na částku 3 000 Kč měsíčně, respektive v jiném období jí výživné nepřiznal vůbec, a to příslušným odůvodněním vážícím se zejména k jejím konkrétním rodinným poměrům v tom kterém období, za něž mělo být stěžovatelkou požadované výživné přiznáno.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že soudy při stanovení výše vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka nezohlednily celostně jeho majetkové poměry, včetně poměrů jeho současné manželky. Postupovaly tak v rozporu s nálezem ze dne 8. 8. 2017

sp. zn.

(N 144/86 SbNU 445), jenž byl vydán Ústavním soudem k předchozí ústavní stížnosti stěžovatelky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

7. Předně je třeba konstatovat, že obecné soudy, na rozdíl od předchozí fáze řízení, hodnotily majetkové poměry vedlejšího účastníka, jeho současné manželky i samotné stěžovatelky velmi podrobně tak, aby v souladu s právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve shora citovaném nálezu zjistily skutečnou životní úroveň všech výše zmíněných osob. To se ostatně projevilo i v tom, že stěžovatelce bylo výživné oproti předchozí fázi řízení skutečně přiznáno, byť nikoliv ve výši, kterou stěžovatelka požadovala [původně soudy naopak rozhodly, že stěžovatelka nemá nárok na výživné manželky, neboť stěžovatelka a vedlejší účastník (tehdy ještě manželé) dosahovali podle dřívějšího názoru obecných soudů zhruba stejné životní úrovně].

8. Pro akceptovatelnost nyní ústavní stížností napadených výroků rozsudku městského soudu postačuje, že obecné soudy svá skutková zjištění potřebná pro rozhodnutí o výživném pro stěžovatelku maximálně objektivizovaly. Směřuje-li naopak stěžovatelka svou argumentací v nyní posuzované ústavní stížnosti k tomu, že je sice pravda, že se synem nemusí platit vedlejšímu účastníkovi a jeho matce (jako vlastníkům bytu) nájemné, ale na druhou stranu soudy nezohlednily, že vedlejší účastník si odnesl veškerou elektroniku a stěžovatelka musí sama hradit například údržbu bytu, pak jde od stěžovatelky o polemiku, která nedosahuje ústavněprávní dimenze.

9. Shodně Ústavní soud hodnotí i odkaz stěžovatelky na nález ze dne 7. 3. 2007

sp. zn.

(N 43/44 SbNU 549). Je sice pravda, že současná manželka vedlejšího účastníka se ekonomicky podílí a přispívá na fungování nové rodiny vedlejšího účastníka, ale obdobně lze vyjít z toho, že i otec dalšího dítěte stěžovatelky by se měl podílet na životní úrovni stěžovatelky, což stěžovatelka minimálně argumentačně vzhledem k odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v podstatě odmítá. Za dané situace ovšem jde z její strany o polemiku spíše sociálního či etického charakteru (když stěžovatelka například dále uvádí, že vedlejšímu účastníkovi s jeho současnou manželkou se první dítě narodilo jen několik dnů před svatbou se stěžovatelkou), která ovšem Ústavnímu soudu zcela nepřísluší a Ústavní soud ji může zohlednit v zásadě jen společně s hodnocením právním. Takové hodnocení stěžovatelka ve skutečnosti s přesvědčivou argumentací nežádá, a naopak se ústavní stížností zabývá například venčením psa (jenž tvořil domácnost stěžovatelky a vedlejšího účastníka) a náklady s venčením spojené.

10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu