Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3373/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Kasalem, advokátem, sídlem Krajířova 15/1, Dačice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2019 č. j. -2599, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. března 2019 č. j. -2495 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2018 č. j. -2139, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv.

2. Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle a odst. 2 písm. d) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a zločinu týrání svěřené osoby podle a odst. 2 písm. c) a d) . Těch se podle uvedeného rozsudku dopustil, stručně řečeno, tak, že od roku 2012 do roku 2016 udržoval ve své domácnosti u své manželky a tří nezletilých dětí atmosféru strachu a nejistoty, čímž u všech vyvolával pocity napětí a stresu, ačkoliv si byl vědom, že všechny tři dětí trpí epilepsií a k jejich zdravému rozvoji je třeba pohodové a podnětné prostředí, přičemž negativně zasahoval i do jejich léčby. Rozsudek v tomto směru uvádí několik konkrétních incidentů, jako například rozbíjení vybavení domácnosti a mobilního telefonu kontrolované manželky, její časté hlasité vulgární ponižující napadání před dětmi, opakované fyzické napadání (např. facky), vyhrožování sebevraždou a ublížením nezletilým, omezování manželčina společenského života, apod. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále soud uložil stěžovateli povinnost podrobit se psychologickému poradenství. Poškození byli se svými nároky odkázáni na občanskoprávní řízení. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě mnoha svědeckých výpovědí a znaleckých posudků, zkoumajících zejména zdravotní a duševní stav dětí a manželky stěžovatele.

3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel a poškození odvolání, která Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry krajského soudu. Zároveň odmítl stěžovatelovy obsáhlé návrhy na provedení dalších důkazů, a to pro jejich nadbytečnost. Pro závěr o stěžovatelově vině bylo pořízeno nadstandardní množství důkazů.

4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění neshledal žádný relevantní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a závěry obecných soudů. Zároveň shledal, že stěžovatelovo jednání lze vyhodnotit jako úmyslné i vůči dětem, neboť musel být podle důkazů srozuměn s tím, že svým chováním zhoršuje podstatně jejich zdravotní stav.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy dostatečně nevysvětlily naplnění znaku subjektivní stránky zločinu týrání svěřené osoby. Ve spise není žádný důkaz o tom, že by děti a manželky měly zvýšenou potřebu klidového režimu. Znalkyně naopak uvedla, že stěžovatel úmyslně nejednal. Dále nebylo prokázáno, že by konflikty stěžovatele s matkou měly podíl na záchvatech dětí. To potvrzuje i skutečnost, že obtíže dětí se stupňovaly i v době, kdy byl stěžovatel již dlouhou dobu ve vazbě. Znalci potvrdili možnost jiných vlivů na stav dětí (zejména špatné dávkování léků). I přes tyto pochybnosti však soudy označily za zdroj zdravotních obtíží stěžovatelovo chování. Dále stěžovatel poukazuje na rozpory v jednotlivých svědeckých výpovědích. K těm soudy nepřihlédly, stejně jako k výpovědi stěžovatelovy manželky, která se stavěla za stěžovatele. To soudy odůvodnily jejím údajným postavením týrané osoby a pochopitelnou nejistotou při výpovědi před médii a ve složité životní situaci. O vztahu obou osob nejlépe svědčí jejich narovnané vztahy a společný život. To považuje stěžovatel za svévolné hodnocení důkazů. Několik navržených důkazů soudy vůbec neprovedly. Zejména mělo být znalecky podrobněji prokázáno, jaký je stav nemoci dětí. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu ( a y) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba rovněž podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.

9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. ). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje vybrané body jeho obsáhlé obhajoby, s níž se však soudy příkladně vypořádaly. K jednotlivým námitkám nemá Ústavní soud co dodat, a lze odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí. Opakovat na tomto místě jednotlivé závěry a důkazy, z nichž vyplývají, je v řízení o ústavní stížnosti zcela nadbytečné. Stěžovatel z celého důkazního řízení vyzdvihuje toliko dílčí (a samostatně důkazně bezcenné) skutečnosti. Oproti tomu soudy v napadených rozhodnutích provedly souhrnné hodnocení všech důkazů a vyloučily jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelově vině a vlivu jeho chování na stav poškozených. Soudy rovněž velmi důkladně hodnotily důkazní hodnotu stěžovatelovy manželky, která se jej před soudem zastávala. Zcela v mezích zásad hodnocení důkazů v trestním řízení (a odborně známými skutečnostmi z oblasti psychologie obětí týrání) pak dospěly k závěru o její "neobjektivnosti", neboť z významné části byla v rozporu s dalšími a ve svém souhrnu nezpochybnitelnými důkazy. Konečně, k porušení stěžovatelových práv nedošlo ani neprovedením jím navržených důkazů. S jeho návrhy se totiž soudy explicitně a obsáhle vypořádaly (srov. např. str. 8 a 9 rozhodnutí odvolacího soudu) a jejich provedení odmítly pro nadbytečnost (resp. nesouvislost s předmětem řízení) v už tak rozsáhlém důkazním řízení. Na takovém hodnocení neshledal Ústavní soud nic svévolného.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu