Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3947/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2019 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v , , a d (dále jen " ").

2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 7. 2017 sp. zn. stěžovatele uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 2 písm. a), odst. 3 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jehož se dopustil jako spolupachatel podle tr. zákoníku, a uložil mu za uvedený zločin [a za sbíhající se pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2015 sp. zn. ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 6. 2016 sp. zn. ] podle a tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a deseti měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s dozorem. Krajský soud rozhodl též o vině a trestu u spoluobviněných.

3. Z podnětu odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 4. 3. 2019 sp. zn. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), částečně zrušil (pouze ve výroku o trestu) rozsudek krajského soudu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl znovu o trestech tak, že stěžovatele za uvedený zločin a za sbíhající se zločin uvedený shora odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti roků za současného vyslovení dohledu. Vrchní soud dále k odvoláním spoluobviněných zrušil vůči nim rozsudek krajského soudu ve výrocích o trestech a rozhodl o trestech znovu.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl. Dovolání spoluobviněných odmítl rovněž podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, resp. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud sice obsáhle rekapituloval jeho návrhy a právní stanoviska (stejně jako argumentaci spoluobviněných), avšak následně se s nimi "vypořádal" toliko "v jedné větě a na sedmi řádcích". Podle stěžovatele v trestním řízení obžaloba nepředložila jakýkoliv přímý důkaz, a dokonce ani důkaz nepřímý, který by mu prokazoval vytýkané jednání, tj. vystavování faktur obchodní společnosti zastupované konkretizovaným spoluobviněným. Soudy se tudíž dopustily v rovině dokazování svévole a porušení zásady in dubio pro reo. Nejvyšší soud nevzal v potaz, že soudy učinily závěr o jeho vině bez pořízení důkazů, což svědčí o zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž byly soudy povinny postupovat.

6. Dlužno konstatovat, že stěžovatel v čl. I. bodě 4. ústavní stížnosti zmínil též "usnesení Vrchního soudu v Olomouci" a "usnesení Krajského soudu v Ostravě", avšak veškerou argumentaci (čl. III. ústavní stížnosti) i petit (čl. IV. ústavní stížnosti) směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu (nikoli rozsudkům soudů nižších stupňů), z čehož Ústavní soud dovodil, že napadl pouze toto rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s až 31 a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů ( y), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.

9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se Nejvyšší soud dopustil pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle a násl. y, a to ve vztahu k výchozímu y.

10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

12. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující skutečnosti.

13. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti tomu, že Nejvyšší soud nevyvodil kasační důsledky z kritiky důkazního řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy, která byla obsažena v dovolání. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377)].

14. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. S ohledem na právo obviněného na soudní ochranu je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním - v intencích těchto kategorií vad - uvažovat i v dovolacím řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004

sp. zn.

(N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010

sp. zn.

(dostupné na www.nalus.usoud.cz)]. Nejvyšší soud se stěžovatelovými výhradami zabýval a konstatoval, že napadené rozhodnutí vrchního soudu těmito diskrepancemi netrpí. Při rozhodování o ústavní stížnosti je tudíž nutné obracet pozornost k otázce, zda tento závěr Nejvyššího soudu z ústavněprávních hledisek obstojí.

15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004

sp. zn.

(N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.

16. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001

sp. zn.

(N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005

sp. zn.

(N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z y je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté y (především a ). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

17. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

18. Posléze uvedeným dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že krajský soud a vrchní soud bez náležité opory ve výsledcích dokazování učinily závěry o naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud tato jejich rozhodnutí k jeho dovolání nezrušil. Takový exces však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.

19. Nejvyšší soud v mezích procesních možností daných úpravou dovolacího řízení a obsahem dovolání konstatoval, že soudy zjistily (a to nejen na základě obsahu odposlechů), že stěžovatel postupoval při vystavování faktur za obchodní společnost REAGENT CZ, s. r. o., blíže vymezeným způsobem s konkretizovanými spoluobviněnými po vzájemné dohodě, která nemusela být vždy výslovná, nýbrž plynula z konkludentního jednání v jejich vzájemné součinnosti. Podle Nejvyššího soudu stěžejním důkazem prokazujícím vědomost obviněných, že jde o nákup a přepravu motorové nafty z Polska, jakož i důkazem prokazujícím míru jejich zapojení do žalované trestné činnosti, jsou odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu mobilních telefonních stanic užívaných obviněnými (srov. str. 55 a 60 až 61 rozsudku krajského soudu). Jak uvedl krajský soud na str. 47 svého rozsudku, propojenost stěžovatele a spoluobviněných je patrná např. z hovorů z telefonu patřícího obviněnému V. A. ze dnů 19. 1. 2005, 30. 1. 2005 a 7. 2. 2005. Hovor zachycený dne 23. 2. 2005 dále svědčí o tom, že fakturaci za prodanou naftu a platby měl ve své působnosti také stěžovatel. Podle soudů lze na zapojení všech spoluobviněných včetně stěžovatele do páchání trestné činnosti usuzovat z konspirativního způsobu jejich komunikace, účelového měnění telefonních čísel, upozorňování při telefonních hovorech, aby moc nemluvili, protože jinak budou "bručet" apod.

20. Z uvedeného je patrné, že soudy z ústavněprávních hledisek řádně vyložily, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinily, a podrobně se zabývaly i obhajobou stěžovatele, přičemž vysvětlily, z jakých důvodů jí neuvěřily. Nejvyšší soud připomenul, že s těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku.

21. Relevantní důvody, proč usnesení Nejvyššího soudu pokládá za protiústavní, tudíž stěžovatel neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že kvalifikace dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, tj. coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.

22. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

23. Patří se doplnit, že byť stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul pouze usnesení Nejvyššího soudu, bylo by možné obdobné závěry uplatnit též vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů.

24. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu