Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2197/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené opatrovníkem J. H., právně zastoupené Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem, sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2 - Nové Město, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2023 č. j. -327 a ze dne 29. dubna 2021 č. j. -209, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2022 č. j. -307 a ze dne 14. května 2020 č. j. -105, usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. března 2022 č. j. -295 a ze dne 8. dubna 2019 č. j. -38, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. listopadu 2000 č. j. -21 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. června 2000 č. j. -10, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a statutárního města L., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v , 11 a d, jakož i její práva podle , 8 a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejího doplnění a napadených rozhodnutí se podává, že v řízení o žalobě vedlejšího účastníka na přivolení k výpovědi z nájmu bytu (dané stěžovatelce) rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 8. 4. 2019 č. j. -38 o zamítnutí žaloby pro zmatečnost podané stěžovatelkou proti rozsudku krajského soudu ze dne 21. 11. 2000 č. j. -21, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 6. 2000 č. j. -10, jímž bylo přivoleno k výpovědi stěžovatelky z nájmu bytu. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 14. 5. 2020 č. j. -105 usnesení krajského soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost potvrdil. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání a žalobu na obnovu řízení.

3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2021 č. j. -209 podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), dovolání odmítl, neboť stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle Proti usnesení Nejvyššího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 30. 8. 2021

sp. zn.

odmítl.

4. Usnesením krajského soudu ze dne 7. 3. 2022 č. j. -295 byla následně zamítnuta žaloba stěžovatelky na obnovu řízení. Vrchní soud usnesením ze dne 31. 8. 2022 č. j. -307 usnesení krajského soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že usnesení vrchního soudu ze dne 14. 5. 2020, kterým bylo potvrzeno usnesení krajského soudu ze dne 8. 4. 2019, jímž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost z důvodu jejího podání po zákonem stanovené tříměsíční lhůtě, nelze považovat za usnesení ve věci samé a žaloba na obnovu řízení proti němu není přípustná. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 6. 2023 č. j. -327 odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že otázku přípustnosti žaloby na obnovu řízení podané proti rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost vyřešil vrchní soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není ani přes uplatněné dovolací námitky důvod se odchýlit.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, že krajský soud usnesením ze dne 14. 5. 2020 zamítl žalobu pro zmatečnost podle z důvodu jejího podání po uplynutí zákonné tříměsíční lhůty. Stěžovatelka upozorňuje, že trpí od raného věku lehkou mentální retardací a v roce 2013 jí byla diagnostikována demence, v důsledku toho nebyla schopna porozumět soudnímu jednání, pro svou nezpůsobilost nemohla v řízení ve věci samé (o přivolení k výpovědi z nájmu bytu) ani udělit plnou moc advokátce Mgr. Lence Vitebské, která ji v řízení zastupovala. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem obecných soudů, že rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost podle není rozhodnutím ve věci samé, a není tedy způsobilým předmětem žaloby na obnovu řízení. Takový výklad má stěžovatelka za zužující a pomýlený, včetně odkazů dovolacího soudu na jeho vlastní judikaturu, která v dovolání předloženou otázku neřešila. Soudy podle stěžovatelky řádně nezohlednily, že žaloba na obnovu řízení představuje jediný dostupný prostředek nápravy porušení základních práv stěžovatelky a současně je logickým procesním vyústěním situace, kterou zavinily soudy v řízení o žalobě pro zmatečnost tím, že neustanovily znalce a nezadaly znalecký posudek k určení okamžiku, kdy se stěžovatelka mohla fakticky seznámit s napadenými rozsudky, dále toho, zda byla schopna využít v roce 2000 mimořádné opravné prostředky dovolání a žalobu pro zmatečnost a zda měla v dané době přístup k účinné právní pomoci. Stěžovatelka se žalobou pro zmatečnost a posléze i žalobou na obnovu řízení domáhá primárně zrušení meritorních rozsudků z roku 2000, jimiž došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky, což odlišuje její věc od jiných věcí, kdy žaloba na obnovu řízení proti rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost není přípustná. Stěžovatelka dále namítá, že nebyly dostatečně vzaty v potaz její zájmy, když relativně nízký dluh na nájemném (22 167 Kč) byl důvodem přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, což připravilo stěžovatelku o její nárok na koupi bytu značné hodnoty na základě předkupního práva v privatizaci. Stěžovatelka namítá, že jako osoba s omezenou právní způsobilostí byla zbavena svého majetku, k němuž měla legitimní očekávání, že jej získá do svého vlastnictví, aniž měla k dispozici alternativní způsoby ochrany svých majetkových zájmů, když jí soudní řízení neposkytlo jako osobě s duševním postižením dostatečné procesní záruky. Stěžovatelka taktéž poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší soud své usnesení ze dne 7. 6. 2023 řádně neodůvodnil a nevypořádal se s jejími námitkami, když argumentovala právní vědou a tím, že se dostane do neřešitelné procesní pasti, jejímž důsledkem je odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023 č. j. -327, usnesení vrchního soudu ze dne 31. 8. 2022 č. j. -307 a usnesení krajského soudu ze dne 7. 3. 2022 č. j. -295 včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

7. Ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 21. 11. 2000 č. j. -21, rozsudku okresního soudu ze dne 20. 6. 2000 č. j. -10 usnesení vrchního soudu ze dne 14. 5. 2020 č. j. -105, usnesení krajského soudu ze dne 8. 4. 2019 č. j. -38 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. -209 posoudil Ústavní soud jako návrh podaný po lhůtě stanovené (aniž by se zabýval přípustností). Opožděnost je zřejmá již z dat vydání předmětných rozhodnutí, současně z předchozí ústavní stížnosti stěžovatelky vyřizované Ústavním soudem pod

sp. zn.

vyplývá, že poslední z řady zmíněných rozhodnutí bylo zástupci stěžovatelky doručeno již dne 14. 5. 2021. Ústavní stížnost v posuzované věci stěžovatelky podal až po více než dvou letech (dne 15. 8. 2023).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Taková pochybení soudů Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

9. Podstatou přípustné části ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, že usnesení krajského soudu, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky pro zmatečnost z důvodu jejího podání po uplynutí zákonné tříměsíční lhůty ( ), není rozhodnutím ve věci samé, proti kterému je přípustná žaloba na obnovu řízení ( ).

10. Krajský soud v usnesení ze dne 7. 3. 2022 odůvodnil, že rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 21. 11. 2000, je rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku, nikoli rozsudkem nebo pravomocným usnesením, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. S tímto závěrem se ztotožnil i vrchní soud v usnesení ze dne 31. 8. 2022, který odkázal na komentářovou literaturu, podle níž je usnesením, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, takové usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předmětu, pro nějž se řízení vede, resp. o nároku uplatněném žalobou. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 6. 2023 poukázal na svou judikaturu, která dovodila, že způsobilým předmětem žaloby na obnovu řízení jsou podle pouze pravomocné rozsudky nebo pravomocná usnesení, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé, a že rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost takovým rozhodnutím není.

11. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by takto řádně odůvodněný závěr obecných soudů bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má rozumnou základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Uvedená rozhodnutí Ústavní soud neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s y a při výkladu podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Stěžovatelka přitom nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci, kterou by výše popsaný závěr obecných soudů mohla vyvrátit. Její tvrzení, že jde o "nezdravě zužující a přísný výklad", není nikterak vysvětleno a je založeno pouze na přesvědčení stěžovatelky, že žaloba na obnovu řízení představuje jediný dostupný prostředek nápravy zásahu do jejích práv. Tak tomu však nebylo. Rozhodnutí, kterým byla zamítnuta pro opožděnost žaloba stěžovatelky pro zmatečnost (usnesení krajského soudu ze dne 8. 4. 2019 č. j. -38), bylo přezkoumáno vrchním soudem, následně rozhodoval o dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu Nejvyšší soud. Jediným dalším možným prostředkem nápravy byla ústavní stížnost, tu stěžovatelka dne 12. 7. 2021 podala a Ústavní soud, jak již bylo výše uvedeno, o ní rozhodl usnesením ze dne 30. 8. 2021

sp. zn.

.

12. Rozhodnutí o zamítnutí žaloby stěžovatelky pro zmatečnost byla tedy přezkoumána zákonem předpokládaným způsobem. Není přitom pravdou, jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti, že by obecné soudy a zejména Nejvyšší soud přísným výkladem procesního pravidla, které upravuje přípustnost žaloby na obnovu řízení, zabránily stěžovatelce použít dostupný prostředek nápravy porušení jejích základních práv. Uvedenou problematikou se zabýval Ústavní soud v řízení vedeném pod

sp. zn.

o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze, který zamítl žalobu na obnovu řízení o žalobě pro zmatečnost jako nepřípustnou s odůvodněním, že způsobilým předmětem žaloby na obnovu řízení jsou pouze pravomocné rozsudky nebo pravomocná rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost. Ústavní soud v usnesení

sp. zn.

dovodil, že přijatým závěrům o nepřípustnosti návrhu na obnovu řízení nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Od těchto svých závěrů neshledal Ústavní soud důvod se v nyní posuzované věci odchýlit, a to ani s ohledem na názor stěžovatelky, že v dané věci by bylo namístě kvůli konkrétním okolnostem věci (zdravotní postižení stěžovatelky, spekulativní výpověď z nájmu, legitimní očekávání nabytí majetkového nároku) postupovat odlišným, tedy jiným, než zákonem stanoveným způsobem.

13. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatelky, že Nejvyšší soud svůj závěr o nepřípustnosti dovolání řádně neodůvodnil. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012

sp. zn.

a v něm citovanou judikaturu). To se však v nyní posuzované věci nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, když Nejvyšší soud vycházel nejen ze znění zákona, ale též ze své judikatury i judikatury Ústavního soudu. Považuje-li stěžovatelka odkazy Nejvyššího soudu na jeho rozhodnutí za pomýlené, není zřejmé, proč by tak tomu mělo být, když dovolacím soudem uvedená rozhodnutí na danou věc dopadají (usnesení ze dne 2. 12. 1997 sp. zn. a ze dne 28. 8. 1997 sp. zn. se zabývají pojmem "věc sama" a usnesení ze dne 24. 2. 2017 sp. zn. bylo aprobováno shora uvedeným usnesením Ústavního soudu

sp. zn.

). Použil-li tedy Nejvyšší soud způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023 č. j. -327, usnesení vrchního soudu ze dne 31. 8. 2022 č. j. -307 a usnesení krajského soudu ze dne 7. 3. 2022 č. j. -295 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2023

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu