Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1357/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. C., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Lenkou Drápalovou, advokátkou, sídlem Horní náměstí 12, Vsetín, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. -939 a -949 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. srpna 2022 č. j. -868, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v d.

2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle , odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) , přečinu porušování domovní svobody podle , 2 a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle , za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci. Stejným rozsudkem byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutky kvalifikované jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle a přečin nebezpečného pronásledování podle , c), d) . Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel dne 3. 2. 2021 v době od 00.30 hod. do 5.00 hod. nejprve pomocí sekyry a šroubováku otevřel zajištěné dveře, vnikl do bytu své bývalé družky v ložnici, klekl spící poškozené na hrudník, dvakrát jí uštědřil z elektrického paralyzéru výboj do krku a paralyzérem ji následně udeřil. Vyhrožováním donutil poškozenou sdělit mu PIN kód k jejímu mobilnímu telefonu, v němž si přečetl komunikaci mezi poškozenou a jejím přítelem, a přeposlal si na svůj telefon fotografie a zprávy uložené v telefonu poškozené, načež na naléhání poškozené z bytu odešel. V době kolem 12.30 hod. se ovšem do bytu vrátil, když v nepřítomnosti poškozené vypáčil dveře bytu, zde setrval až do jejího příchodu. Uvedeným jednáním způsobil poškozené zranění, jež ji omezovala v běžném způsobu života po dobu 12 dnů, a posttraumatickou stresovou poruchu, která poškozenou výrazně omezovala v běžném způsobu života nejméně do konce měsíce března 2021.

3. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel i státní zástupce odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek krajského soudu v jeho zprošťujícím výroku zrušil a pro skutky posuzované podle a podle , c), d) zastavil trestní stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Odvolání stěžovatele vrchní soud zamítl. Vrchní soud následně usnesením ze dne 27. 10. 2022 č. j. -913 podle § 257 odst. 3 trestního řádu a contrario rozhodl, že nepokračuje v odvolacím řízení v části, ve které bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno, neboť stěžovatel své prohlášení o tom, že trvá na pokračování v trestním stíhání, učinil až po uplynutí zákonem k tomu určené lhůty.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. -939 na základě dovolání stěžovatele podaným proti napadenému usnesení vrchního soudu částečně zrušil výše označený rozsudek krajského soudu a napadené usnesení vrchního soudu, a to pouze v částech týkajících se nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy. Napadeným usnesením č. j. -949 pak podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítl stěžovatelovo dovolání proti výše uvedenému usnesení vrchního soudu ze dne 27. 10. 2022 č. j. -913 jako nepřípustné.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že poškozená v důsledku jeho jednání trpěla posttraumatickou stresovou poruchou. Domnívá se, že s ohledem na histrionské rysy, které u poškozené potvrdili znalci, měly obecné soudy podrobněji zkoumat tvrzení poškozené o tom, v jakých sférách života se u ní porucha projevila, po jakou dobu a v jaké intenzitě ji omezovala. Obecné soudy podle něj nesprávně a bez dostatečného zdůvodnění vyhodnotily věrohodnost poškozené, a poukazuje na některé okolnosti, které mají její věrohodnost zpochybňovat. Má za to, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s důkazy, jimiž chtěl věrohodnost poškozené zpochybnit. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje i v tom, že nedošlo k vypracování revizního znaleckého posudku, který navrhoval.

6. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy pochybily v právní kvalifikaci skutku, jímž byl uznán vinným. Z výpovědi samotné poškozené podle něj vyplynulo, že kolem třetí hodiny po ní začal chtít, aby mu zpřístupnila telefon a řekla PIN, přičemž mu ho ze strachu řekla asi po pěti minutách. Z toho dovozuje, že poškozenou nutil, aby něco konala, pouze po dobu pěti minut. U ní v bytě se však nacházel v době od 00.30 do 5.00 hod. Domnívá se, že jeho jednání proto mělo být posouzeno jako omezování osobní svobody podle , a nikoli jako vydírání.

7. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu č. j. -949 stěžovatel namítá, že se v něm Nejvyšší soud nevyjádřil ke lhůtě pro sdělení stěžovatele, že trvá na pokračování v trestním stíhání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. , 83, 90 y). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

(N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.

9. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257) či ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

(N 79/4 SbNU 255) ].

10. Ústavní soud dále konstatuje, že s výše uvedenými námitkami stěžovatele se Nejvyšší soud v prvním napadeném usnesení (tj. usnesení č. j. -939) přesvědčivě vypořádal. Stěžovatel přitom ve své ústavní stížnosti na argumentaci Nejvyššího soudu prakticky nijak nereaguje.

11. Jestliže stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů, že svým jednáním způsobil poškozené těžkou újmu na zdraví v podobě vážné posttraumatické stresové poruchy, odkazuje Ústavní soud na strany 6 a 7 a stranu 9 usnesení Nejvyššího soudu. Zde bylo vysvětleno, že vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené byl prokázán znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a rovněž řadou svědeckých výpovědí. Nejvyšší soud připomněl, že podle znalců osobnost poškozené vykazuje pouze mírné histrionské rysy, což znamená, že poškozená může určitou skutečnost popisovat dramatičtěji, než se odehrála, nikoliv však, že by si ji úplně vymyslela.

12. Námitkou stěžovatele, týkající se hodnocení věrohodnosti poškozené, se Nejvyšší soud zabýval na stranách 8 a 9 svého usnesení. Připomněl, že podle znaleckých posudků byla u poškozené shledána plně zachovalá schopnost správně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události, nebyly u ní zjištěny výrazné osobnostní sklony ke lhavosti, fabulaci či záměrnému zkreslování informací a obecná věrohodnost u ní byla zachována. Nejvyšší soud dále poukázal na skutečnost, že ze spáchání předmětného skutku byl stěžovatel usvědčován i svou vlastní výpovědí z přípravného řízení, přičemž poškozená o podstatných skutkových okolnostech vypovídala shodně s touto výpovědí stěžovatele.

13. Za takové situace Ústavní soud neshledal žádný důvod pro to, aby zpochybňoval způsob, jakým obecné soudy přistupovaly k hodnocení výpovědi poškozené a dalších důkazů. Jestliže obecné soudy považovaly na základě provedených důkazů skutkový stav za spolehlivě prokázaný, a proto odmítly stěžovatelovy důkazní návrhy (včetně návrhu na provedení revizního znaleckého posudku) jako nadbytečné, jeví se Ústavnímu soudu i tento závěr jako opodstatněný. Ústavní soud tak neidentifikoval žádný důkaz, který by bylo možno podřadit do kategorie tzv. opomenutých důkazů [viz např. nálezy ze dne 13. 3. 1999

sp. zn.

(N 42/13 SbNU 305), ze dne 20. 5. 1997

sp. zn.

(N 60/8 SbNU 107), ze dne 21. 5. 1996

sp. zn.

(N 40/5 SbNU 331) či ze dne 16. 7. 2002

sp. zn.

(N 89/27 SbNU 51].

14. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelově námitce směřující proti právní kvalifikaci předmětného skutku. Opět je třeba především odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu č. j. -939, v němž se dovolací soud touto námitkou pozorně zabýval a spolehlivě ji vyvrátil (srov. strany 10 a 11 uvedeného usnesení). Nejvyšší soud zde především vysvětlil, že uvedená stěžovatelova námitka vychází z podstatně jiných skutkových závěrů, což se týká zejména jeho tvrzení, že jeho jednání naplňující skutkovou podstatu vydírání trvalo "pouhých" pět minut. Skutkový stav zjištěný obecnými soudy byl výrazně odlišný (viz výše) a zahrnoval mj. hrubé fyzické násilí včetně dvou zásahů elektrickým paralyzérem, kdy stěžovatel nutil poškozenou ke sdělení PIN kódu od jejího mobilního telefonu. Ústavní soud se tedy ztotožňuje se závěrem obecných soudů, že uvedené jednání naplňovalo znaky všech trestných činů, za které byl stěžovatel odsouzen, a to včetně trestného činu vydírání. Pouze pro úplnost lze dodat, že i kdyby bylo možno přijmout skutkovou verzi prezentovanou stěžovatelem, tedy že poškozenou nutil, aby něco konala, pouze po dobu pěti minut, bylo by nutno jeho jednání posuzovat jako trestný čin vydírání, neboť z hlediska skutkové podstaty uvedené v je zcela nerozhodné, po jakou dobu trvá nucení poškozeného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, jestliže je tak činěno formou násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jinou těžkou újmou.

15. Druhým napadeným usnesením Nejvyššího soudu (tj. usnesením č. j. -949) bylo podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu ze dne 27. 10. 2022 č. j. -913. Tímto usnesením vrchní soud rozhodl, že nepokračuje v odvolacím řízení v části, ve které bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno, neboť stěžovatel své prohlášení o tom, že trvá na pokračování v trestním stíhání, učinil až po uplynutí zákonem k tomu určené lhůty. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že takové usnesení vrchního soudu nepatří do okruhu rozhodnutí, která lze podle § 265a odst. 1 trestního řádu napadnout dovoláním. Ústavní soud se s tímto závěrem ztotožňuje a ani sám stěžovatel jej ve své ústavní stížnosti nerozporuje. Za takové situace Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnout jako nepřípustné, přičemž mu nepříslušelo vyjadřovat se ke správnosti usnesení vrchního soudu, jež bylo dovoláním napadáno, tedy ani k otázce zachování lhůty pro podání žádosti o pokračování v trestním stíhání vyplývající z § 257 odst. 3 trestního řádu. Ústavní soud tedy v souvislosti s druhým napadeným usnesením Nejvyššího soudu neidentifikoval žádnou vadu v postupu dovolacího soudu.

16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu