Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1100/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudců Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajka) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Moniky Vopálenské, zastoupené JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem Paprsková 333/16, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -246 ze dne 15. 2. 2023 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -229 ze dne 26. 10. 2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, Ing. Gabriely Procházkové, Ing. Ivana Popova, Pavla Popova a Ivany Sekalové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. U obecných soudů se stěžovatelka domáhala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, které měla ve spoluvlastnictví s vedlejšími účastníky řízení. Ještě před zahájením řízení vyzvala stěžovatelka vedlejší účastníky řízení ke smírnému řešení sporu a navrhla konkrétní způsob vypořádání spoluvlastnických vztahů. Tento návrh neuspěl, a proto stěžovatelka v únoru roku 2018 podala u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti.

2. V průběhu celého řízení postupovali vedlejší účastníci řízení dle tvrzení stěžovatelky obstrukčně a neměli skutečný zájem na vyřešení předmětného sporu. Teprve v červnu roku 2022 akceptovali návrh stěžovatelky a uzavřeli s ní směnnou smlouvu. Stěžovatelka vzala svůj návrh zpět, a soud proto řízení se souhlasem vedlejších účastníků zastavil. Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je svojí povahou tzv. iudicium duplex, v němž má žalobce i žalovaný totožné postavení, a v těchto řízeních si zásadně nese náklady každý z účastníků sám. Obvodní soud konstatoval, že neshledal důvody pro postup dle (dále jen " "). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jakožto soud odvolací se ztotožnil se závěrem obvodního soudu. Řízení bylo zastaveno z důvodu, že stěžovatelka a vedlejší účastníci uzavřeli směnnou smlouvu. Procesní zavinění nelze v daném případě přičítat žádnému z účastníků, a proto nemá nikdo dle nárok na náhradu nákladů řízení.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces dle d. Právo na spravedlivý proces bylo dle stěžovatelky porušeno tím, že obecné soudy nepřihlédly při rozhodování o nákladech řízení k obstrukčnímu chování vedlejších účastníků. To mělo založit předpoklad pro určení jejich povinnosti uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení.

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, že k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. Následně Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.

5. Prvotně Ústavní soud připomíná, že je dle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. písm. d) y]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud z důvodu zdrženlivosti proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.

6. Nadto Ústavní soud doplňuje, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a k meritornímu přezkumu a zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích totiž Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 1. 11. 1998; usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 5. 1998; usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 2. 2003; usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 10. 2005; usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 3. 2008].

7. Otázkou náhrady nákladů řízení, které představuje ono iudicium duplex, tedy řízení, v němž jsou všichni účastníci vzájemně v postavení odpovídajícím procesní pozici žalobce i žalovaného, nehledě na to, kdo žalobu podal, se Ústavní soud opakovaně zabýval v souvislosti s řízením o vypořádání spoluvlastnictví [k tomu srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 11. 2020 (N 208/103 SbNU 142); nález

sp. zn.

ze dne 12. 12. 2019 (N 211/97 SbNU 260); nález

sp. zn.

ze dne 5. 4. 2022].

8. Z posledně uvedených rozhodnutí vyplývají následující závěry. Při rozhodování o nákladech řízení platí v civilním řízení sporném dvě základní pravidla. Prvním je pravidlo úspěchu ve věci podle Druhým je pravidlo procesního zavinění na zastavení řízení podle téhož zákona. Prvé jmenované pravidlo se uplatní v případech konečného meritorního rozhodnutí a zákon z něj zároveň připouští výjimky (např. ). Druhé pravidlo se potom použije v případech, kdy je řízení ukončeno usnesením o zastavení řízení. Soud neřeší meritum věci a rozhoduje podle tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle Ústavního soudu výjimku z obecného použití ustanovení ve vztahu k řízení typu iudicii duplicis by měly tvořit případy, v nichž jde o obstrukční chování spoluvlastníka, účastník řízení se nezajímá o konstruktivní vyřešení věci nebo jde o šikanózní výkon práva (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 4. 2023; usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 1. 2023; nález

ze dne 5. 4. 2022). V takovém případě však soud musí přesvědčivě vyložit, proč se v konkrétním případě rozhodl uložit účastníkovi řízení zaplatit protistraně náhradu nákladů řízení podle

9. V nyní posuzované věci obvodní i městský soud vhodně konstatovaly, že ve smyslu ustanovení žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnily. Soudy zároveň vhodně konstatovaly, že procesní zavinění na zastavení řízení nelze přičítat žádnému účastníkovi, neboť výsledkem sporu bylo mimosoudní uzavření směnné smlouvy. Zároveň z odůvodnění plyne, že pro aplikaci výjimek neshledaly obecné soudy důvod. Ústavní soud proto extrémní či svévolné vykročení ze zásad spravedlivého procesu neshledal. Stěžovatelka rovněž v rámci své argumentace odkazuje na výše uvedené závěry Ústavního soudu. Podle nich tedy může soud konstatovat i v případě řízení označovaných jako iudicia duplicia, a to za předpokladu náležitého odůvodnění, že jedna ze stran má dle ustanovení nárok na náhradu nákladů řízení. Nicméně jejich aplikace na posuzovanou věc, jak vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, není přiléhavá, neboť se o obstrukční chování nejedná. Zbylá část ústavní stížnosti potom toliko opakuje argumentaci přednesenou před obecnými soudy.

10. Nutno podotknout ve vztahu k tvrzenému obstrukčnímu chování vedlejších účastníků, že z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh žádným způsobem nevyplývá, že by obvodní soud v průběhu řízení shledal stěžovatelkou vytýkané chování vedlejších účastníků a jejich právního zástupce jako obstrukční, a tedy např. uložil pořádkovou pokutu. Nadto ani stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, že by se během předmětného řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pokoušela soud upozornit na to, že chování vedlejších účastníků lze chápat jako obstrukční, a je tedy na místě přistoupit např. právě k uložení pořádkové pokuty.

11. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže stěžovatelce přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud tak ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu