Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1709/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti LInZA - DEVELOPMENT, s.r.o. v likvidaci, se sídlem Schöfflerova 33, Praha 3, a Martina Licka, zastoupených JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Bělehradská 63, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -376 ze dne 18. 4. 2023, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelé se, jako povinní, domáhali zastavení exekučního řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3. Obvodní soud tento návrh zamítl, neboť neshledal důvodnou námitku stěžovatelů, že vymáhaná pohledávka zanikla započtením. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelů rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že základním předpokladem zániku pohledávek započtením je mimo jejich existence a započitatelnosti také kompenzační projev vůle, tedy právní úkon směřující k započtení. Ke kompenzačním projevům stěžovatelů, kterými uplatňovali svou tvrzenou pohledávku k započtení již v nalézacím řízení, nelze přihlížet; tím by byl v podstatě přezkoumáván exekuční titul, což je v exekučním řízení zásadně nepřípustné. Další úkony směřující k započtení pohledávek pak nevyhovují požadavkům na určitost právního úkonu zápočtu, a jsou proto absolutně neplatné. Nadto městský soud přisvědčil argumentaci oprávněné, že stěžovateli započítávané pohledávky nelze považovat za existující - povinní zjevně nemají právo na tvrzené úroky z prodlení.

2. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost. Jestliže stěžovatelé namítali, že městský soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nepřihlédl k jejich kompenzačním projevům vůle, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovateli poukazované usnesení Nejvyššího soudu na posuzovanou věc nedopadá. Týká se totiž situace, v níž povinný započetl pohledávku až po zahájení exekuce. Ve věci stěžovatelů se obvodní a městský soud tvrzeným započtením řádně zabývaly, nepřihlédly však ze shora uvedených důvodů toliko k těm kompenzačním projevům, učiněným před vydáním exekučního titulu. Dále se stěžovatelé mýlili, pokud tvrdili, že městský soud uvedl, že pohledávky povinných jsou neurčité a nejisté. Městský soud ve svém rozhodnutí dospěl k odůvodněnému závěru, že tvrzené pohledávky povinných neexistují.

3. Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatelé jako osoby oprávněné a zastoupené advokátem (k podmínkám řízení viz , a ) s tvrzením, že jím byly porušeny , d Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4. Stěžovatelé zejména namítají, že se obecné soudy toliko formálně zabývaly jejich tvrzeními o existujících pohledávkách, aniž by zkoumaly, že tyto pohledávky mají základ v kupní smlouvě a navazujícím prohlášení oprávněného z exekuce. Oprávněný měl povinnost vrátit peněžní prostředky vyplacené předčasně z advokátní úschovy. Soudy údajně nezkoumaly účel smlouvy a prohlášení, který nelze seznat pouze z jejich textu. Stěžovatelé setrvávají na závěru, že jejich tvrzené pohledávky existují a jsou určité a jisté. Obecné soudy se s jejich argumentací měly vyrovnat takřka nepřezkoumatelnými závěry o tom, že je nepřípustné přezkoumávat exekuční titul v exekučním řízení a tvrzené pohledávky neexistují.

5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (y), nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností a zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Zásah do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině, vykazovalo-li by rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění nebo pro jiné ústavní úrovně dosahující vady objasněné judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovaná rozhodnutí). Ústavní soud si je vědom své judikatury [např. nález

sp. zn.

ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33)], podle které odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti a musí z něj být dostatečně patrny důvody pro závěr o nepřípustnosti dovolání. V opačném případě, tj. typicky, pokud by např. Nejvyšší soud pouze citoval příslušná ustanovení nebo svou obecnou judikaturu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na argumentaci předestřenou dovolatelem, jde o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Nejvyšší soud dodržel požadavky kladené na odůvodnění svého rozhodnutí ústavním pořádkem, uvedené v bodu 5. Stěžovatelé namítají několik pochybení obecných soudů, avšak touto opakovanou polemikou věcně nezpochybnili jejich řádně odůvodněný nosný závěr. Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, proč na věc nedopadá stěžovateli uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, pročež se v tomto ohledu městský soud od judikatury Nejvyššího soudu odchýlit nemohl. Tento postup byl naznačen výše v bodu 2, Ústavní soud proto odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení a nepovažuje za účelné jej znovu reprodukovat.

8. Tvrdí-li stěžovatelé, že pohledávky, jež se snažili započíst, existovaly, nijak tím nevyvrátili názor obecných soudů, že tím fakticky zpochybňují správnost samotného exekučního titulu. Soudy dospěly k závěru, že dané pohledávky neexistovaly. Chtěli-li by stěžovatelé prokázat opak, musely by soudy v exekučním řízení opakovat, případně revidovat postup soudů v nalézacím řízení. Obsah ústavní stížnosti (viz výše bod 4) primárně míří na rozhodnutí městského a obvodního soudu, která stěžovatelé předmětem přezkumu před Ústavním soudem neučinili. Jakkoli podrobné řešení stížnostních námitek nicméně nemůže vyloučit zásadní a řádně odůvodněné závěry, na nichž stojí napadené usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelé svou argumentací věcně vskutku míří na přezkum exekučního titulu; je na rozdíl od jejího mínění bez významu, že proti němu formálně nebrojí, nýbrž se domáhají toliko zastavení exekuce.

9. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2023

Pavel Šámal, v. r.

předseda senátu