Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 445/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Simonem Mesropyanem, Ph.D., advokátem, sídlem Rybná 678/9, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2022, sp. zn. , usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2022, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2022, č. j. -2438, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se ústavní stížností ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s , , , , , a d.

II.

2. Z ústavní stížnosti a připojených kopií dokumentů Ústavní soud zjistil následující: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. byl stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným ve skutkové větě rozsudku.

3. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

4. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. , podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody, neboť poškozený vzal svůj návrh na přiznání nároku na náhradu škody po vyhlášení rozsudku zpět.

5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 10. 2022, č. j. -2438, dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje, že předseda senátu vrchního soudu při ústním odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl formulaci: "tyto národy (arménské i ukrajinské) drží při sobě a u soudu nic neřeknou" a v bodě 19 usnesení pak uvedl: "neochota těchto osob spolupracovat s českými policejními orgány je zcela zjevná, kdy dle jeho názoru i (bráno z jejich pohledu) do jisté míry i pochopitelná - tito cizí státní příslušníci obecně z mnoha důvodů nemají o pozornost ze strany policie zájem". Stěžovatel tato vyjádření považuje za diskriminační. Domnívá se, že je z nich zřejmé, že předseda senátu takto "odlišuje mezi příslušníky různých národností", kdy stěžovatel je státním příslušníkem Arménie. Domnívá se, že proto byl i zamítnut návrh obhajoby na provedení "náčrtků z místa činu" jako důkazu. Stěžovatel dále uvádí, že vrchní soud nevyhověl jeho námitkám k protokolaci a požadavkům na opravy. Vrchní soud dále zamítl návrh na výslech svědků Z. S. a I. K.

7. Stěžovatel namítá, že jej poznal jediný svědek V. T., který je několikrát trestaný recidivista. Není přitom zřejmé, jak k identifikaci došlo. Stěžovatel upozorňuje na značné rozpory ve výpovědích svědka T. Soud měl podle názoru stěžovatele provést konfrontaci. Svým postupem soud nahrazoval pasivitu státního zástupce a zasahoval do výpovědí svědků. Soud prvního stupně byl podle názoru stěžovatele netransparentně obsazen, neboť rozvrh práce rozhodující senát neurčil předem.

8. Soudy nevyhověly stěžovatelovým žádostem o opravu protokolu o hlavním líčení, a vyšly z protokolace, která je místy neúplná a nesprávná. Vytýkal, že bez rekognice soudy dostatečně neobjasnily, zda je pachatelem zločinu vraždy, neboť nebyl nikým řádně ztotožněn. Navrhoval i provedení rekonstrukce na místě činu. Za situace, kdy podle názoru stěžovatele panovaly pochybnosti o průběhu skutkového děje, měly soudy rozhodnout podle pravidla in dubio pro reo.

III.

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

10. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedenými obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že to byl stěžovatel, kdo spáchal zločin vraždy ve stádiu pokusu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesl řadu námitek, přičemž přehlíží, že tyto vznesl již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi ústavněkonformním způsobem vypořádaly a Ústavní soud je tak stavěn toliko do role další přezkumné instance, která mu však nenáleží.

12. Konkrétně námitkou netransparentně obsazeného senátu soudu prvního stupně se zevrubně zabýval Nejvyšší soud a v odůvodnění svého usnesení a logickými argumenty s odkazy na uveřejněný rozvrh práce Městského soudu v Praze s uvedením relevantní judikatury Ústavního soudu ji vypořádal (srov. body 21 - 28 rozsudku).

13. Snaží-li se stěžovatel zpochybnit věrohodnost výpovědi svědka T. tím, že se jedná o osobu soudně trestanou, nelze přehlížet, že jeho výpověď logicky koresponduje s dalším provedenými důkazy. Soudy se velmi důkladně věnovaly posouzení věrohodnosti svědka a k opakovaným námitkám stěžovatele i objasnění otázky, zda jeho výpověď mohla být vedena záměrem zajistit si mírnější posouzení jeho vlastní trestné činnosti. Žádné takové indicie soudy nezjistily. Z časového sledu událostí inkriminovaného večera zasazeného do údajů zjištěných z výpovědí dalších svědků, z údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu a odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie daktyloskopie a genetiky, a dalších soudy jednoznačně dovodily, že vina stěžovatele je prokázána jedním přímým a celou řadou nepřímých důkazů, které tvoří pevný a propojený řetězec.

14. V části ústavní stížnosti stěžovatel namítá neprovedení některých jím navržených důkazů, tzv. opomenuté důkazy. Ze shora uvedené narativní části se mělo jednat o zamítnutí návrhu na provedení rekonstrukce na místě samém, náčrtku místa činu a neprovedení rekognice. K uvedeným námitkám je třeba uvést, že obecný soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. V souvislosti s uvedeným je třeba zdůraznit, že v případě, kdy obecný soud některému z důkazních návrhů účastníka řízení nevyhoví, musí se s tímto svým postupem vypořádat. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy považovaly shora uvedené důkazy za nadbytečné, přičemž současně i vysvětlily, jaké důvody je k těmto závěrům vedly. Z toho důvodu se sice jedná o důkazy neprovedené, nikoliv však opomenuté. Výslechy svědků Z. S. a I. K. provedl soud prvního stupně při hlavním líčení, jak vyplývá z rozsudku (bod 29 a 30).

15. Formulace, které užil předseda senátu vrchního soudu při veřejném zasedání a v odůvodnění usnesení ohledně cizojazyčného prostředí, v němž k posuzované trestné činnosti došlo, vyjadřují celkový dojem, který soudce z provedeného dokazování výslechem svědků měl. Jedná se o konstatování, jímž se soudce snažil vysvětlit po obsahové stránce malý či téměř nulový přínos výslechů osob, které byly v inkriminovanou dobu (nebo po relevantní část večera) na místě činu či v jeho blízkosti přítomni, k objasnění skutku. Ústavní soud v nich nespatřuje nevhodný dehonestující podtext, který by jakkoli ovlivňoval procesní postup soudu.

16. Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li obecný soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna, a své úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.

17. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a tudíž i ústavně konformní. Ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl předmětnou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2023

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu