Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1562/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Ivem Tichovským, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2023, č. j. -62, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. listopadu 2022, č. j. -43, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Protokolu č. 7 k Úmluvě a y.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. . V ní byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle a 3 písm. a) a j) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zločinu omezování osobní svobody podle , odst. 2 a odst. 3 písm. a) , přečinu porušování domovní svobody podle a 2 a přečinu nedovoleného ozbrojování podle . Za spáchání těchto trestných činů mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 27 let. Těžištěm návrhu na povolení obnovy řízení byla podstatná vada původního řízení spočívající podle stěžovatele v porušení zásady speciality. Stěžovatel byl toho názoru, že v původním řízení byl odsouzen za spáchání jiných trestných činů, než jaké byly uvedeny v evropském zatýkacím rozkazu, na jehož základě byl do České republiky vydán.

3. Krajský soud dospěl v napadeném usnesení k závěru, že stěžovatel nepředložil žádný nový důkaz a neuvedl žádnou novou skutečnost, která by mohla vést k rozhodnutí soudu o povolení obnovy řízení. Již z původního spisu podle krajského soudu vyplývá, že stěžovatel se při vydání do České republiky nevzdal zásady speciality. Následně proběhlé trestní řízení bylo přezkoumáno několika soudy (včetně Nejvyššího soudu) a nebylo shledáno žádné procesní pochybení. Vydávací řízení se podle krajského soudu vede o skutku a nikoliv o jeho právní kvalifikaci. Došlo-li tedy v trestním řízení k následnému překvalifikování stěžovatelova jednání, nejedná se o postup rozporný se zásadou speciality. I kdyby se takový postup krajskému soudu jevil protiprávní, nelze jej napravit v řízení o povolení obnovy řízení.

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Podle jeho názoru nejsou v dané věci splněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Rovněž vrchní soud dospěl k závěru, že předmětem vydávacího řízení je konkrétní skutek a nikoliv jeho právní kvalifikace. Tato stěžovatelova námitka se navíc míjí s podstatou institutu obnovy řízení, jímž je odstranění skutkových nedostatků trestního řízení. Hypoteticky by takové námitky mohly být předmětem stížnosti pro porušení zákona. Podnět k jejímu podání stěžovatel podal, avšak ministerstvo spravedlnosti jej odložilo. Dále soud zohlednil, že trestné činy nedovoleného ozbrojování a omezování osobní svobody jsou bagatelní v porovnání se zvlášť závažným zločinem vraždy.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že v dané věci byly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení. V trestním řízení došlo k závažnému procesnímu pochybení, proti kterému přísluší stěžovateli podle Úmluvy účinný prostředek nápravy. Tím není stížnost pro porušení zákona, neboť tu může (avšak nemusí) podat pouze ministr spravedlnosti. V tomto směru stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 99/2003, podle kterého je podstatná procesní vada důvodem pro obnovu řízení, odmítl-li ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona. Podle stěžovatele není ani nutné vyčkat na rozhodnutí ministra, neboť podstatná vada v řízení je důvodem pro obnovu řízení přímo podle Protokolu č. 7 k Úmluvě, který musí mít (jakožto součást mezinárodní smlouvy podle y) aplikační přednost před zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dále stěžovatel odmítá tvrzení vrchního soudu, že trestné činy nedovoleného ozbrojování a omezování osobní svobody jsou bagatelní.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle .

8. Ústavní soud se ztotožnil se závěry obecných soudů, že v daném řízení nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu, který stanoví: "Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu".

9. Skutečnosti, které ve svém návrhu na povolení obnovy řízení uvedl stěžovatel, nejen nejsou skutkové povahy, nýbrž nejde ani o právní skutečnosti soudu dříve neznámé, neboť průběh celého vydávacího řízení (přecházejícího hlavnímu líčení) byl všem soudům v původním řízení znám. Stěžovatelova snaha označit jako novou skutečnost sdělení justičních orgánů Slovenské republiky o tom, že české státní orgány v mezidobí nepodaly žádost o dodatečný souhlas s jeho trestním stíháním za další trestné činy, je zjevnou snahou obejít zákonné podmínky povolení obnovy řízení. Soudy si byly této skutečnosti v původním řízení vědomy a její "odsouhlasení" slovenskými orgány z ní nečiní skutečnost "dříve neznámou". Stěžovatelovu návrhu tedy obecné soudy nemohly vyhovět, čehož si stěžovatel měl být vědom, neboť byl v minulosti opakovaně poučen o podstatě řízení o povolení obnovy řízení (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 8. 2021; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/). Další závěry obecných soudů, jimiž polemizují se stěžovatelovými dalšími irelevantními námitkami, chápe Ústavní soud jako obiter dictum napadených rozhodnutí a nepovažuje za nutné je hodnotit.

10. Pro úplnost je nutné odmítnout stěžovatelovu argumentaci, podle níž by oprávněnost jeho návrhu na povolení obnovy řízení měla vyplývat z Protokolu č. 7 k Úmluvě. Tento závěr mohl v minulosti vyplývat z některých rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. stěžovatelem citované usnesení ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 99/2003), avšak byl následně jakožto nesprávný výslovně překonán. Například v nálezu ze dne 1. 3. 2004,

sp. zn.

(N 31/32 SbNU 281), Ústavní soud k aplikaci zmíněného ustanovení uvedl, že "čl. 4 odst. 2 tedy není možno interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky pro obnovu řízení upravené v příslušných ustanoveních konkrétního trestního řádu o další podmínku "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení", nýbrž je třeba z tohoto ustanovení dovodit, že pokud je v téže věci konáno nové řízení v souladu s trestněprávní úpravou toho kterého státu, není takový postup v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě" [obdobně rovněž usnesení ze dne 15. 4. 2004,

sp. zn.

(U 20/33 SbNU 417)]. Úmluva podmínky pro povolení obnovy řízení nikterak nerozšiřuje nad rámec vnitrostátních zákonných předpisů.

11. Zároveň je nutné odmítnout stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 13 Úmluvy, podle kterého "každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností". Je-li stěžovatel toho názoru, že jeho práva byla porušena výše popsaným způsobem, měl v původním řízení celou řadu opravných prostředků, jejichž prostřednictvím se mohl domoci nápravy. Ustanovení Úmluvy však nezakládá právo na časově neomezené uplatnění opravných prostředků (obdobně srov. y).

12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu