Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1171/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. D., 2) M. D. a 3) J. D., všech zastoupených JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem v Malé Skále 397, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023 č. j. -355, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 1. 5. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatelé jsou blízkými rodinnými příslušníky (matka, otec, bratr) policisty M. D., který dne 29. 12. 2014 zemřel při dopravní nehodě v rámci služební cesty konané policejním vozidlem. K nehodě došlo při společné cestě s dalšími policisty, z nichž přežil pouze řidič, který byl následně shledán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle , , ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé se před obecnými soudy domáhali náhrady újmy podle , a , , ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud svým napadeným rozsudkem zrušil předchozí rozsudky Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2020 č. j. -243, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2022 č. j. -337, a to v částech týkajících se povinnosti zaplatit stanovené částky a nahradit náklady řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud řízení zastavil a věc postoupil policejnímu prezidentu Policie České republiky k dalšímu řízení. Nejvyšší soud učinil závěr, že pravomoc rozhodnout o stěžovateli uplatněných nárocích mají správní orgány (příslušní služební funkcionáři), nikoli soud v rámci občanského soudního řízení. Projednání a rozhodnutí věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (pravomoci soudu), který nelze odstranit.

Stěžovatelé v rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřují zásah do práv garantovaných v , , , d a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítají, že o uplatněných nárocích měly rozhodnout soudy v civilním řízení. O věci navíc měl rozhodovat tzv. velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia. Z těchto důvodů se domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Judikatura Ústavního soudu dlouhodobě vychází ze závěru, že nalézání hranice mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů, která může být nezřetelná, je věcí obecné justice. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitostí podústavního práva, nikoli otázkou základních lidských práv, ať už hmotných nebo procesních (srov. bod 26 nálezu ze dne 10. 12. 2019

sp. zn.

, a další rozhodnutí v něm citovaná). Jinými slovy, samotné rozhodnutí o povaze uplatněného nároku a kompetenci konkrétního orgánu zásadně není způsobilé zasáhnout sféru základních práv jednotlivce, neboť potřebnou ochranu mohou poskytovat jak soudy civilní, tak i správní; samo rozlišení soukromoprávní a veřejnoprávní povahy věci záležitostí Ústavního soudu není (srov. usnesení ze dne 24. 2. 2009

sp. zn.

).

Nejvyšší soud civilní řízení stěžovatelů zastavil, neboť pravomoc rozhodnout o uplatněných nárocích mají správní orgány. Ústavní soud již dříve ve skutkově téměř totožném případě došel k závěru, že u žaloby z titulu existence služebního poměru policisty, který zahynul při výkonu služby, je použití logické, neboť jde o újmu vzniklou v souvislosti s výkonem služby. Současně nejde o případ, ve kterém výslovně upravuje výluku z rozhodování ve věcech služebního poměru služebním funkcionářem (srov. usnesení ze dne 8. 2. 2022

sp. zn.

). Napadené rozhodnutí je s tímto závěrem v souladu (Nejvyšší soud ostatně uvedené usnesení Ústavního soudu také citoval) a Ústavní soud ani v nynějším případě neshledal žádný důvod pro jeho kasaci. Napadeným rozsudkem nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelů. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je velmi pečlivě a přesvědčivě odůvodněno a nevykazuje žádné známky svévole ani jiného kvalifikovaného excesu. Stěžovatelům může být ochrana poskytnuta správními orgány zcela v souladu s ústavněprávními požadavky.

Obávají-li se stěžovatelé, že v řízení před správními orgány budou znevýhodněni z důvodu odlišné právní úpravy náhrady nemajetkové újmy pozůstalých při úmrtí osoby blízké, jde o předčasné námitky. Správní orgány by v dalším řízení měly věnovat pozornost rozdílnosti jednotlivých úprav a případně se budou muset vypořádat s problematickými otázkami, které stěžovatelé mohou přednést. Teprve nebudou-li stěžovatelé spokojeni s výsledkem řízení ve správní větvi soudnictví, mohou podat novou ústavní stížnost a nové (či případně tytéž) námitky uplatnit. Do doby skončení věci před příslušnými orgány veřejné moci ovšem Ústavní soud není s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti oprávněn do rozhodovací činnosti příslušných orgánů vstupovat.

Opodstatněná není ani námitka, že o věci měl rozhodovat velký senát Nejvyššího soudu. Ústavní soud již v minulosti opakovaně uvedl, že pokud senát Nejvyššího soudu dospěje v konkrétní věci k jinému právnímu názoru, než který byl již v jeho předchozí rozhodovací praxi vyjádřen, je jeho povinností postupovat podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, a jestliže tak neučiní, ale svůj odlišný právní názor v daném rozhodnutí uplatní, dopouští se tím porušení práva na zákonného soudce (srov. např. nález ze dne 11. 9. 2009

sp. zn.

, či nález ze dne 25. 5. 2021

sp. zn.

). Postoupení věci velkému senátu má zajistit řádné a pečlivé odůvodnění případné změny právního názoru, k níž by Nejvyšší soud měl přistupovat zdrženlivě a s potřebným respektem k hodnotě předvídatelnosti práva (srov. např. nález ze dne 5. 2. 2019

sp. zn.

). Povinnost podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích však může senát Nejvyššího soudu porušit jedině tehdy, pokud je jeho právní názor skutečně v rozporu s dřívější judikaturou. V nynějším případě se Nejvyšší soud od své dřívější judikatury neodchýlil, naopak postupoval zcela v souladu s předchozími závěry, které navíc byly Ústavním soudem aprobovány (srov. již citované usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. ). Stěžovateli citovaná judikatura (zejm. rozsudek ze dne 15. 12. 2022 sp. zn. ), se kterou je dle jejich názoru napadené rozhodnutí v rozporu, se týká pracovněprávních vztahů, nikoliv vztahů vzniklých v souvislosti se služebním poměrem. Na to ostatně stěžovatel sám upozorňuje, ale domnívá se, že jde "ideově právně" o totéž. Ústavní soud tento názor nesdílí. Rozdílné řešení v kompetenčních otázkách odůvodňuje právě veřejnoprávní povaha služebního poměru policisty, který se od poměru pracovního výrazně odlišuje po celou dobu svého průběhu (srov. bod 26 a násl. napadeného rozhodnutí).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2023

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu