Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 709/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti OK Stavby s. r. o., sídlem Mělnická 73/106, Libiš, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. ledna 2023 č. j. -66 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2022 č. j. -48, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo "znemožněno" její právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že porušen byl i d.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Středočeských kraj (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 10. 8. 2018 č. j. 3970764/18/2117-50524-204043 stěžovatelce doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2013 ve výši 748 293 Kč a penále ve výši 149 658 Kč (dále jen "dodateční platební výměr"). Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 25. 7. 2019 č. j. 29878/19/5300-22441-708656 dodatečný platební výměr změnilo jen tak, že v části I. Zdanitelná plnění na řádku 1 základ daně a daň na výstupu změnilo hodnotu 0 na -3 768 075 Kč, resp. -791 296 Kč, v ostatním pak ponechalo jeho výrok beze změny.

3. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství napadla stěžovatelka žalobou, tu však Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud se zabýval rozložení důkazního břemene v daném daňovém řízení [ , 4 a 5 písm. c) , daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen "daňový řád")], přičemž odmítl jako nedůvodnou (a neodůvodněnou) stěžovatelčinu námitku, že u správce daně nebyly dány pochybnosti ve smyslu daňového řádu, a neztotožnil se ani s tím, že by stěžovatelka ve vztahu ke svému tvrzení o přijetí zdanitelného plnění, jak je deklarovala, unesla své důkazní břemeno, když v hodnocení provedených důkazů Odvolacím finančním ředitelstvím žádné pochybení nezjistil.

4. Stěžovatelčinu kasační stížnost pak Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl, když se plně se závěry krajského soudu ztotožnil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

II.

Stěžovatelčina argumentace

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká krajskému soudu, že neprovedl výslech jí navrhovaných svědků, což nenapravil ani Nejvyšší správní soud; ostatně oba soudy nepřihlédly k výslechům jí uváděných svědků, kteří potvrzovali přijetí příslušného plnění stěžovatelkou a jeho použití k ekonomické činnosti. Vyslovuje nesouhlas s hodnocením výpovědí soudy jako výpovědí příliš obecných nebo v rozporu s výpověďmi jinými.

6. Dále stěžovatelka nesouhlasí s postupem správních soudů, které s odkazem na argument o nepřiléhavosti nepřihlédly k jí uvedené judikatuře Ústavního soudu, konkrétně k nálezům "II. 664/04" a " " [míněny jistě nálezy ze dne 18. 4. 2006

sp. zn.

(N 85/41 SbNU 105) a ze dne 28. 5. 2009

sp. zn.

(N 122/53 SbNU 543)]. Podle jejího názoru nebylo možné požadovat, aby prokazovala poskytnutí platby subdodavatele svého dodavatele, tedy obchodní společnosti Wataridori s. r. o. v likvidaci, natož pak jejích subdodavatelů - obchodních společností Bromass, s. r. o. v likvidaci a KMK-TRANS s. r. o., a už vůbec nemůže za nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích zástupců těchto subdodavatelů či za to, po jaké době byly od nich příslušné informace požadovány. Z výše uvedených důvodů mělo být podle stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Směřuje-li ústavní stížnost konkrétně proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy či správními (finančními) orgány vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů či orgánů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

10. Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že neprovedl výslech svědků Martina Kdéra a RNDr. Pavla Kratěny, a Nejvyššímu správnímu soudu, že toto pochybení sám nenapravil, že tyto soudy "nepřihlédly" k výpovědím jimi uvedených svědků (zejména Jarmily Filikarové a Milana Sazamy) a že nepostupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu, když požadovaly ověření skutečností, které ona nemohla ověřit (nebo tak mohla učinit s velkými obtížemi) a které "nebyly její obchodní neopatrností".

11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377)]. Takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu. Stěžovatelka námitku vadného hodnocení výše označených důkazů finančními orgány uplatnila v žalobě i kasační stížnosti, přičemž krajský soud a následně i Nejvyšší správní soud se jí podrobně zabývaly a stěžovatelce vysvětlily, proč žádné pochybení neshledaly. Ústavní soud tak nemá, co by jim z hlediska ústavnosti (konkrétně z hlediska principů spravedlivého procesu) mohl vytknout.

12. Rovněž námitku neprovedení výše uvedených důkazů stěžovatelka vznesla již v soudním řízení, Nejvyšší správní soud postup Odvolacího finančního ředitelství, které stěžovatelčiným důkazním návrhům nevyhovělo, přezkoumal a žádné pochybení nezjistil (naopak se plně ztotožnil se závěry, k nimž Odvolací finanční ředitelství v tomto ohledu dospělo). Přitom námitka neprovedení důkazů není (bez dalšího) s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit, neboť z ústavně zaručeného základního práva na řádný (spravedlivý) proces nelze vyvodit povinnost orgánu veřejné moci provést každý důkaz, který účastník řízení navrhne. S oprávněním orgánu veřejné moci hodnotit důkazy podle své úvahy totiž neoddělitelně souvisí i jeho oprávnění rozhodnout, zda tomu kterému důkaznímu návrhu vyhoví či nikoliv. S tímto oprávněním je však neoddělitelně spojena povinnost případné neprovedení navrženého důkazu řádně odůvodnit. A jak uzavřel již Nejvyšší správní soud, uvedené povinnosti učinilo Odvolací finanční ředitelství zadost.

13. Ústavní soud pak nemůže stěžovatelce přisvědčit ani v tom ohledu, že by správní soudy nerespektovaly jeho judikaturu. Jak patrno z napadených soudních rozhodnutí, v daňovém řízení důvodně vznikly u správce daně pochybnosti o věrohodnosti stěžovatelčiných daňových tvrzení (konkrétně o faktickém uskutečnění odvozu a uložení zeminy z akcí "BD Malešice" a "BD Veleslavín", jak bylo uvedeno na fakturách vystavených obchodní společností OK Odpady s. r. o.), a tudíž správce daně stěžovatelku vyzval k jejich vyvrácení, to se však stěžovatelce, ač jí k tomu byl poskytnut dostatečný procesní prostor, nezdařilo (resp. neunesla důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 3 daňového řádu).

14. Nenastala tak situace, kdy by daňovému subjektu nebylo umožněno prokázat, že ke zdanitelnému plnění došlo, a ani že by nebylo možné posoudit skutkový stav věci, kterážto pochybení Ústavní soud orgánům veřejné moci vytknul ve stěžovatelkou zmíněných nálezech. Nelze ani dospět k závěru, že by bylo po stěžovatelce požadováno "ověření" sporné skutečnosti nějakým konkrétním, avšak nesplnitelným či obtížně splnitelným způsobem. Bylo jen na ní, jaké důkazy k prokázání příslušného tvrzení v daňovém řízení předloží či navrhne; uvedl-li krajský soud či Nejvyšší soud důkazy, kterými by je bylo možné prokázat, tj. příslušnými smlouvami, vážními lístky, doklady k provedené přepravě, stěžovatelka v tomto ohledu žádnou argumentaci neuplatňuje, nadto šlo jen o demonstrativní výčet.

15. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2023

Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu