Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2998/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodní společnosti MoraviaPharm s. r. o., sídlem Hlavní 79, Frýdlant nad Ostravicí, a Mgr. Martiny Kaňokové, zastoupených Mgr. Jiřím Fialou, advokátem, sídlem Novodvorská 667, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2022 č. j. -661, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2021 č. j. -516 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. března 2020 č. j. -312, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Ing. Ivany Kubajurové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo zaručené v d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se stěžovatelky (jako povinné) domáhaly proti vedlejší účastnici (jako oprávněné) zastavení exekuce. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") tomuto návrhu v záhlaví uvedeným usnesením co do částky 90 000 Kč vyhověl a exekuční řízení zastavil (výrok I), ve zbytku návrh zamítl (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že se stěžovatelkám nepodařilo prokázat opak právních domněnek existence dluhů, založených jejich uznávacími prohlášeními podle notářských zápisů ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. N 650/2016, Nz 636/2016 a ze dne 27. 2. 2017 sp. zn. N 174/2017, Nz 178/2017 ani to, že by na dluh byly vedlejší účastnici zaplaceny jiné částky než 90 000 Kč.

3. K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením potvrdil II. výrok usnesení okresního soudu.

4. Dovolání stěžovatelek proti usnesení krajského soudu odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání neobsahovalo povinné zákonné náležitosti, a nemohl tak posoudit jeho přípustnost. Stěžovatelky podle Nejvyššího soudu rezignovaly na vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v dovolacím řízení tak nebylo možno pokračovat. V rozsahu dovolání proti usnesení okresního soudu (které nelze dovoláním napadnout), Nejvyšší soud řízení zastavil pro (neodstranitelný) nedostatek funkční příslušnosti soudu.

II.

Argumentace stěžovatelek

5. Stěžovatelky zejména podrobně popsaly okolnosti vzniku vymáhaného dluhu a uvedly, že vedlejší účastnice nemá podle hmotného práva na vymáhané plnění nárok, neboť zápůjčky nebyly realizovány tak, jak je v notářských zápisech uvedeno, a stěžovatelky tak ani nemohly neexistující dluh uznat. Obecné soudy stěžovatelkám údajně neumožnily prokázat nepravdivost obsahu notářských zápisů, neboť nevyhověly jejich důkazním návrhům. Nadto stěžovatelkám příslušné finanční částky nebyly předány, tudíž k zápůjčce jako k reálnému kontraktu nedošlo. Stěžovatelky spatřují v rozhodnutí Nejvyššího soudu svévolné odmítnutí dovolání a odepření přístupu k soudu, aniž by pro to byl dán zákonný základ.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou zastoupeny v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; proti usnesením okresního soudu a krajského soudu ústavní stížnost přípustná není (viz dále).

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti dle písm. d) y oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatelek.

8. Stěžovatelky dovoláním napadly usnesení krajského soudu (a okresního soudu), aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - vymezily předpoklady jeho přípustnosti (viz výše bod 4). Jelikož stěžovatelky v ústavní stížnosti nijak nezpochybnily závěr, že dovolání trpělo zásadními vadami, protože nesplňovalo obligatorní náležitosti podle a 2 , , ve znění pozdějších předpisů, nemá ani Ústavní soud důvod tomuto závěru oponovat. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a zjistil, že k rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatelky vyjádřily pouze tak, že jde o porušení práva na přístup k soudu. Stěžovatelky tudíž ani v ústavní stížnosti neuvedly žádnou námitku, kterou by se snažily rozhodnutí Nejvyššího soudu věcně zpochybnit. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. [ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz)] tak stěžovatelky proti usnesením okresního soudu a krajského soudu nevyčerpaly řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.

9. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), nebo nikoliv. Bylo-li totiž dovolání stěžovatelek řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelek hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti usnesením okresního soudu a krajského soudu - nepřípustná.

10. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován sám dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; tak tomu však není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům nedostatku jejich řádného vymezení existuje četná a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelky zjevně nezohlednily (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017

sp. zn.

).

11. Odmítnutí dovolání v posuzované věci nelze, s ohledem na srozumitelné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za excesivní, a není tudíž porušením práva na přístup k soudu podle y (viz stanovisko sp. zn. ).

12. Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelek, proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost proti usnesením okresního soudu a krajského soudu Ústavní soud pro nevyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva podle odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2023

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu