Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 866/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Kateřiny Baudisové, zastoupené Mgr. Františkem Málkem, advokátem se sídlem 17. listopadu 258, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2023 č. j. -50 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2021 č. j. -50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků správních soudů. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle a a 2 d (dále jen " ") ve spojení s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský úřad Jičín (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 29. 7. 2020 č. j. MuJc/2020/18212/SU/Bur zamítl žádost stěžovatelky o vydání dodatečného povolení pro přístavbu jejího domu v k. ú. S. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský úřad Královehradeckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 28. 12. 2020 č. j. KUKHK-26440/UP/2020 (OS) zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí krajského úřadu zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl jejich kasační stížnost.

Stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejích výše označených práv mělo dojít v důsledku nesprávného postupu orgánů veřejné správy, které zamítly její žádost o dodatečné povolení stavby. Je přesvědčena, že dotčené orgány památkové péče postupovaly nezákonně a porušily její procesní i hmotná práva, včetně práva na ochranu vlastnictví. V rámci svých závazných stanovisek posuzovaly otázky, které jim pro účely řízení o dodatečném povolení stavby posuzovat ex lege nepřísluší, a dále překročily i zákonem stanovené meze správního uvážení, neboť nepostupovaly v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů. Prvoinstanční i druhoinstanční stavební úřad podle stěžovatelky pochybily, když bez dalšího vyšly ze závazných stanovisek dotčených orgánů, ačkoli byla věcně založena na otázkách, o kterých bylo již rozhodnuto při vydání územně plánovací dokumentace a k nimž v řízení o dodatečném povolení stavby, stejně jako v územním řízení, nemá být ze zákona přihlíženo. K porušení výše uvedených základních práv mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postup správních orgánů aprobovaly, nevypořádaly námitky stěžovatelky a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily.

Ústavní soud po posouzení argumentace stěžovatelky i napadaných rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že není primárně povolán k interpretaci právních předpisů z oblasti veřejného práva, nýbrž je v řízení o ústavní stížnosti ex constitutione určen k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [ písm. d) y]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté y. Jelikož Ústavní soud nevystupuje v tomto řízení jako "vrcholný" správní soud, nepřísluší mu postup a rozhodnutí správních orgánů přezkoumávat z pohledu dodržení běžné zákonnosti a v hloubce a rozsahu, jak to činí Nejvyšší správní soud a tedy fungovat jako další "superrevizní" instance. Ústavní soud tak danou věc v řízení o ústavní stížnosti posuzuje optikou ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.

Ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, krajského soudu a správních orgánů, která je vedena v rovině práva podústavního. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí správních soudů a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly tvrzená ústavně zaručená práva stěžovatelky. Podle y, případně též y, lze státní moc vykonávat jen v případech, a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví. V projednávaném případě správní orgány i správní soudy této podmínce vyhověly.

Ústavní soud ověřil, že oba správní soudy rozhodovaly nestranně a v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě a v ě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, vyšly z dostatečných skutkových zjištění, se všemi námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními , , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jakož i , o státní památkové péči. Správní soudy v odůvodnění napadených rozhodnutích řádně vysvětlily, že k otázce souladnosti stavby s územně plánovací dokumentací se dotčené orgány památkové péče ve svých závazných stanoviscích nevyjadřovaly. Jejich závěr, že uvedená závazná stanoviska nepředstavovala projev libovůle a dotčené orgány památkové péče v nich nepřekročily meze svého správního uvážení, považuje Ústavní soud za dostatečně, logicky a řádně odůvodněný. Argumentaci správních soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, jejich úvahy neshledal extrémními ani nepřiměřenými.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud ani zásah do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví podle y, resp. Dodatkového protokolu k Úmluvě. Smyslem a účelem právní úpravy dodatečného povolování staveb realizovaných bez příslušného povolení, jak ho respektovaly i soudy, je umožnit další existenci již stojících "černých" staveb jen tehdy, jsou-li splněny všechny podmínky uvedené v příslušném ustanovení stavebního zákona, které zaručují, že daná stavba se stane integrální součástí daného území a nebude narušovat jeho charakter a další hodnoty. Nejsou-li splněny (resp. není-li to prokázáno ze strany stěžovatelky jako osoby, která vývoj území prvotně narušila), pak i případné odstranění takové stavby je jen zákonným prostředkem k odstranění protiprávního stavu a nelze ho vnímat jako zásah do jejího vlastnického práva.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2023

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu