Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2214/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. D. 2. M. D., 3. A. D. a 4. R. D., jako nezletilého zastoupeného stěžovatelem č. 2, všech zastoupených Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021 č. j. -769, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019 č. j. -600 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 2. 2019 č. j. -523, spolu s návrhem na zrušení sloupce 4) řádku 3, tabulky č. 1 části A přílohy 3 , o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění , takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

Vymezení věci a posouzení akcesorického návrhu

1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále " "), ústavní stížnost. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť měli za to, že jimi byla porušena jejich práva na spravedlivý proces dle d (dále jen " "), na příznivé životní prostředí dle y, na ochranu zdraví dle y a na ochranu soukromí v intencích y (jak zde sami uvedli). Spolu s ústavní stížností podali stěžovatelé návrh na zrušení sloupce 4) řádku 3, tabulky č. 1 části A přílohy 3 k , o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací (dále též "návrh na zrušení části právního předpisu" či "derogační návrh").

2. Stěžovatelé se u obecných soudů neúspěšně domáhali náhrady nemajetkové újmy, způsobené nesprávným úředním postupem podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád); (dále jen " "). Mělo se tak dít postupem, resp. rozhodnutími Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje (dále "KHS") a Ministerstva zdravotnictví (dále "MZ"), a to v řízení podle , o ochraně veřejného zdraví a změně některých souvisejících zákonů, v platném znění (dále " "). Bližší obsah napadených rozhodnutí i průběh řízení, které předcházelo, jsou účastníkům řízení známy.

3. S ústavní stížností byl spojen akcesorický návrh na zrušení části právního předpisu ve smyslu . Smyslem zakotvení možnosti podat spolu s ústavní stížností tento návrh je předcházení situaci, kdy by Ústavní soud sice ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil, ovšem v dalším řízení by muselo opět nevyhnutelně dojít k porušení chráněných základních práv v důsledku aplikace napadených ustanovení právního předpisu. Ústavní soud se z důvodu věcných souvislostí nejprve zabýval, v kontextu ústavní stížnosti, otázkou, zda by v posuzované věci taková situace nastala a zda mohly být naplněny předpoklady přípustnosti návrhu podle .

4. Předmětem napadených rozhodnutí obecných soudů byla stěžovateli požadovaná náhrada nemajetkové újmy, k níž mělo podle nich dojít nesprávným úředním postupem KHS a MZ. Ten měl spočívat ve třech různých typech jednání. Prvním bylo nepozastavení provozu zdrojů hluku (dálnice D1 a silnice II/602). Druhým bylo nezajištění naplnění podmínek pro provoz silnice II/602 podle hlukových výjimek, opakovaně vydaných KHS dne 25. 5. 2006 pod č. j. 8600/2006/BN/HOK/Fa a dne 15. 11. 2010 pod č. j. 9934/2010/BM/HOK. Třetím pak měla být nezákonná aplikace limitu tzv. staré hlukové zátěže podle a 5, přílohy č. 3 části A tabulky č. 1, řádku č. 3, sloupce 4) - v souvislosti s provozem zdroje hluku, tj. silnice II/602 v úseku ulice Pražská. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení citovaných ustanovení podzákonného právního předpisu tedy navázal na výše zmíněný třetí typ jednání.

5. Obecné soudy však stěžovatelům odškodnění - podle jimi v této věci použitého titulu - nepřiznaly. Jak vyplývá z napadeného usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "NS"), nevyhovění (zamítnutí, odmítnutí) nároků stěžovatelů bylo založeno na dvou klíčových důvodech. Prvním z nich byla skutečnost, že nedošlo k překračování nejvyšších přípustných limitů hlukové zátěže, neboť zvýšená hladina hluku spadala pod výjimky z let 2006 a 2010 citované výše. Případná odpovědnost za nemajetkovou újmu mohla být podle obecných soudů založena pouze na vydání nezákonného rozhodnutí, nikoli na tvrzeném nesprávném úředním postupu. Ve vztahu k tzv. staré hlukové zátěži pak byla klíčovým důvodem pro nevyhovění nárokům skutečnost, že podmínky pro aplikaci tohoto institutu byly splněny.

6. V tomto kontextu musel Ústavní soud posoudit naplnění podmínek podle a zvážit, jaké důsledky by pro řešení sporu o přiznání náhrady nemajetkové újmy mělo zrušení napadené části právního předpisu. Dospěl k závěru, že existence napadených ustanovení nemá, jak vyplyne i z dalších souvislostí, žádný vliv na (ne)přiznání předmětné nemajetkové újmy včetně postupu soudů v řízení; ostatně předmětná právní úprava byla již součástí přezkumu Ústavním soudem v nálezu ze dne 18. 12. 2018

sp. zn.

(N 201/91 SbNU 535; 30/2019 Sb.) a nebyla shledána protiústavní.

II.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Dále Ústavní soud přistoupil k posouzení samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud stojí se svou specifickou rolí strážce ústavnosti mimo soustavu obecných soudů a jeho úkolem není reagovat na každou nezákonnost, ale rušit ty akty orgánů veřejné moci, resp. ta soudní rozhodnutí, jejichž případná protiprávnost dosahuje míry protiústavnosti, znamenající porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod.

8. Právní úprava odpovědnosti státu za škody vychází z y, která v zaručuje právo osob na procesní prostředek, který umožní soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné moci, a v pak výslovně stanoví právo na náhradu škody způsobené nezákonným soudním či správním rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ustanovení y odkazuje na zvláštní zákon, který podmínky i podrobnosti těchto práv blíže konkretizuje.

9. Ústavní soud mj. ve svém nálezu

sp. zn.

ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273) konstatoval, že z hlediska charakteru odpovědnosti vychází z objektivní odpovědnosti státu, jíž se nelze zprostit ( ). Jedná se o odpovědnost absolutní, kterou nelze zákonem vyloučit, omezit či jinak zúžit. Pro vznik této odpovědnosti se předpokládá současné (kumulativní) splnění tří předpokladů: 1. nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

10. Ustanovení rozlišují mezi odpovědností za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem ( , 7, 13 a související ustanovení). V ústavní stížnosti stěžovatelé formulovali okruhy argumentů, proč mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu orgánů veřejné moci. Postupu NS stěžovatelé zejména vytýkali, že posouzení, zda byly splněny podmínky pro aplikaci institutu tzv. staré hlukové zátěže, hodnotil jako otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou, která nemůže založit přípustnost dovolání. Také nižším soudům stěžovatelé vytýkali, že se nezabývaly otázkou, zda byly dány důvody pro použití institutu staré hlukové zátěže. K tomu ještě přičítali nesprávnost posouzení naplnění podmínek nároku na náhradu nemajetkové újmy. Konkrétně šlo o to, zda se případný nezákonný postup KHS a MZ projevil v obsahu vydaných rozhodnutí, zda působením hluku mohli dojít ke vzniku nemajetkové újmy a zda byly nároku stěžovatelů promlčeny.

11. Již závěry NS byly ve vztahu k naplňování podmínek stanovených v hlukových výjimkách zcela správné a nemohou zakládat rozpor s ústavním pořádkem, jakkoli lze připustit, že v důsledku vystavení nadměrnému hluku mohou případné následky představovat nemajetkovou újmu. Co se týče zhodnocení skutkových okolností, tedy zda úroveň hluku v bydlišti stěžovatelů odpovídala úrovni, při které je možné uplatnit institut tzv. staré hlukové zátěže, souhlasí Ústavní se závěrem Nejvyššího soudu, že jde o otázku skutkovou, která nezakládá přípustnost dovolání. Zároveň Ústavní soud podotýká, že si je vědom složitosti prokazování, že např. dřívější úroveň hluku lze dnes prokazovat jen poměrně složitě, navíc ve srovnání standardů dřívějších a dnes aplikovaných. I z tohoto pohledu považuje Ústavní soud rozsah dokazování a hodnocení provedených důkazů nižšími soudy za přijatelné a postačující k závěru, že stanovené podmínky naplněny byly.

III.

Závěr

12. Shrnutí faktů rozhodných pro uzavření věci musí reagovat též na skutečnost, že vládní bylo v mezidobí novelizováno včetně příloh, a to dalším , byť s nabytím účinnosti od 1. 7. 2023 (srov. zákona o Ústavním soudy a aplikační situaci z něj plynoucí). Bez významu není ani skutečnost, že Nejvyšší soud v mezidobí kasačním rozsudkem ze dne 10. 8. 2022 č. j. -133 otevřel alternativu aktivní věcné legitimace žalobců (dvou ze stěžovatelů) v intencích , přičemž se tak stalo v řízení, vedeném souběžně z titulu odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí za okolností skutkově srovnatelných.

13. Ze shora uvedených důvodů odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněné jak ústavní stížnost samotnou, tak i akcesorický derogační návrh, jenž ostatně sdílí její osud ( , b) ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2023

Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu