Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
123944.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 1160/23
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Smutného, zastoupeného Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 110/2023 -187 ze dne 14. 2. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 259/2022 -172 ze dne 11. 10. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 9 C 20/2020 -144 ze dne 3. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Kooperativy pojišťovny a. s. Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení 91 705 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I a III (výrok I), v nákladovém výroku II jej částečně změnil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné (výrok I) a současně rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1 , § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d; dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 , čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ").
3. Podle stěžovatele obecné soudy dospěly k závěru o promlčení jeho nároků v rozporu s principy předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti. Obecné soudy vyložily obsah § 626 a § 635 odst. 2 občanského zákoníku nikoliv v kontextu s předchozí právní úpravou a judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, a zasáhly tak do jeho legitimního očekávání a právní jistoty. Stěžovatel je přesvědčen, že v případě práva poškozeného na pojistné plnění proti pojistiteli škůdce nelze ztotožňovat promlčecí lhůtu k uplatnění tohoto nároku s promlčecí lhůtou k uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody nebo újmy proti škůdci. Jestliže obecné soudy opakovaně odkazovaly na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 ze dne 28. 11. 2019, jde pro stěžovatele o překvapivé rozhodnutí, neboť v době podání žaloby nebyla judikatury ustálená a nejen mezi odbornou veřejností panovala nejistota ohledně výkladu citovaných ustanovení. Konečně stěžovatel poukazuje na formalistický přístup soudů. Obecné soudy měly hodnotit okolnosti daného případu a poskytnout nárokům stěžovatele ochranu před vznesenou námitkou promlčení a tyto nároky věcně posoudit.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústav y soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal a k jednotlivým námitkám uvádí následující:
6. Jde-li o nesouhlas stěžovatele s výkladem § 626 a § 635 odst. 2 občanského zákoníku , Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru, že z ústavněprávního hlediska lze právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 (podle něhož se právo poškozeného na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti škůdce za škodu promlčí nejpozději uplynutím promlčecí lhůty, v jejímž průběhu se poškozený mohl domáhat náhrady škody po škůdci) akceptovat a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do výkladu přijatého Nejvyšším soudem zasahoval, jelikož jeho úkolem není a ani být nemá sjednocování výkladu podústavního práva (srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 1479/20
ze dne 15. 6. 2020 nebo usnesení
sp. zn. III. ÚS 2305/21
ze dne 29. 9. 2021, body 11 a 12; všechna rozhodnutí https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud přitom neshledal žádný důvod se od tohoto závěru v nyní posuzované věci odchýlit. Jestliže tedy obecné soudy vyšly při posuzování promlčení nároků stěžovatele z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, nemá jim Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout.
7. Zjevně neopodstatněná je námitka rozporu napadených rozhodnutí s požadavkem předvídatelnosti zákona a principem právní jistoty, neboť až právě rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 byla judikatura obecných soudů v dané otázce sjednocena (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 756/20
ze dne 23. 6. 2020, bod 7). Legitimní očekávání stěžovatele o (jím zastávaném) počátku běhu a konci promlčecí lhůty proto nemohlo před vydáním tohoto rozsudku vzniknout. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na přiléhavý závěr Nejvyššího soudu, že znalost stěžovatele o rozdílném přístupu v intepretaci předmětné právní úpravy nemohla založit jeho dobrou víru, naopak v rámci procesní opatrnosti měl uplatnit své nároky podle toho výkladu, jež vedl k jejich dřívějšímu promlčení.
8. Vzhledem k tomu, že v poměrech "nového" občanského zákoníku nebyla předmětná právní otázka řešena, nešlo v případě citovaného rozsudku o změnu judikatury, a proto nelze posuzovat dopad temporálních účinků takové změny, na což již upozornil Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Pouze nad rámec uvedeného lze doplnit, že i kdyby o změnu judikatury šlo, z principu tzv. incidentní retrospektivy vyplývá, že obrat v rozhodovací činnosti zásadně dopadá na všechny případy, které ještě nejsou ukončeny, nejsou-li dány závažné důvody proti takovému postupu [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 3221/11
ze dne 12. 12. 2013 (N 216/71 SbNU 531) nebo nález
sp. zn. II. ÚS 1955/15
ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373)].
9. Protože Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu