Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2259/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele města Libušín, sídlem Hálkova 140, Libušín, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2022 č. j. -145, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a pobočného spolku Sportovně střelecký klub COMBAT Kladno, pobočný spolek PCC 1500, sídlem Ludvíka Kuby 776, Kladno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo zaručené v d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že se stěžovatel po vedlejším účastníkovi neúspěšně domáhal vyklizení pozemků, které mu do konce roku 2019 pronajímal. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 5. 2021 č. j. -90 žalobu zamítl. Okresní soud zjistil, že vedlejší účastník s tehdejším vlastníkem pozemků uzavřel dne 22. 5. 2015 smlouvu o nájmu pozemků specifikovaných v rozsudku (dále jen "pozemky"). Poté, co stěžovatel pozemky koupil, stvrdil v roce 2018, že je nájemní smlouvou vázán. Dále okresní soud zjistil, že na pozemcích dlouhodobě provozoval střelnici Sportovně střelecký klub COMBAT Kladno, který zanikl dne 1. 12. 2013 a dne 16. 12. 2013 byl vyřazen ze spolkového rejstříku. Vedlejší účastník byl založen až dne 7. 1. 2015. Po skončení nájmu vedlejší účastník pozemky stěžovateli předal, stěžovatel je převzal podle předávacího protokolu bez výhrad. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník není právním nástupcem předchozího nájemce. Dále odmítl stěžovatelovu argumentaci, že je vedlejší účastník "materiálním nástupcem" původního nájemce - střeleckého klubu, neboť se tato námitka neopírá o žádný právní institut, platná právní úprava "materiální právní kontinuitu" ve smyslu stěžovatelových tvrzení nezná a přechod práv a povinností mezi oběma subjekty nelze z ničeho dovodit. Proto obvodní soud rozhodl, že vedlejší účastník nemá povinnost vyklízet movité věci, které na pozemcích zanechal předchozí nájemce a které na něm již byly přítomny v době uzavření nájemní smlouvy vedlejším účastníkem. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 11. 2021 č. j. -119 rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

3. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost. Stěžovatel v dovolání namítl, že se krajský soud v odůvodnění nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi; jeho rozhodnutí "je v celkovém obrazu odtržené od skutkových zjištění věci"; konstatování soudů, že "materiální" právní nástupnictví po zaniklé právnické osobě právní řád nezná a není možné takto právně věc posoudit, je nesprávným právním posouzením věci. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání neobsahovalo zákonné náležitosti, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nevymezil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva podle , , ve znění pozdějších předpisů. Ke stěžovatelově námitce, že rozhodnutí krajského soudu "trpí zásadním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými", Nejvyšší soud konstatoval, že z obsahu spisu se nepodává, že by skutková zjištění, k nimž krajský soud dospěl, vykazovala jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy. Dále Nejvyšší soud shledal, že ani poukaz na vady řízení není způsobilým dovolacím důvodem, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné. Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel především namítá, že v dovolání vymezení důvodů splnění předpokladu jeho přípustnosti neabsentovalo. Stěžovatel měl svou argumentací za to, že právní závěr krajského soudu, že k "materiálnímu nástupnictví" není možné dospět, protože v současném pozitivním právu takováto právní úprava neexistuje, je nesprávný, neboť odmítnutí krajského soudu věc právně posoudit je pro stěžovatele odmítnutím spravedlnosti. Dále stěžovatel tvrdil, že jako žalobce unesl břemeno tvrzení i břemeno důkazní v takové míře, jaká na něm mohla být za daných okolností spravedlivě požadována. Poukazoval na podle něj zřejmý informační deficit a rovněž na skutečnost, že v jeho možnostech není dokazovat negativní skutečnosti a ani to není jeho povinností. Stěžovatel argumentoval, že bylo na místě, aby krajský soud k vyjasnění skutkových okolností vedlejšímu účastníkovi uložil tzv. vysvětlovací povinnost, kterou by mohl být za účelem naplnění zásady rovnosti účastníků informační deficit stěžovatele vyrovnán.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu u.

7. Stěžovatel částečně parafrázuje údajný obsah dovolání proti rozsudku krajského soudu a tvrdí, že předpoklady jeho přípustnosti v dovolání vymezil. V ústavní stížnosti však stěžovatel neuvádí, jaké měly být ony otázky hmotného nebo procesního práva, na jejichž vyřešení rozhodnutí krajského soudu záviselo a při jejichž řešení se měl krajský soud odchýlit od stěžovatelem uvedené judikatury. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal kopii stěžovatelova dovolání proti rozsudku krajského soudu. Z dovolání je patrno, že stěžovatel skutečně ke své stěžejní argumentaci (materiálním právním nástupnictvím) žádnou právní otázku nepředestřel. Z obsahu dovolání by sice bylo možno abstrahovat otázku procesního práva, týkající se rozložení důkazního břemene vzhledem k údajnému informačnímu deficitu stěžovatele. Nicméně na této otázce zjevně rozhodnutí krajského soudu nezáviselo. Obrácení subjektivního důkazního břemene nepřipadalo v úvahu, neboť okresní soud ani krajský soud neměly pochybnosti o okolnostech vzniku vedlejšího účastníka a zániku předchozího nájemce. Příslušná zjištění koneckonců vyplynula z nesporných tvrzení, pročež je patrné, že ani podrobnější dokazování by nezměnilo výsledek řízení. Proto nemůže být ani rozhodné, postupoval-li Nejvyšší soud zcela správně, zařadil-li mlčky tuto námitku pod jinou vadu řízení, ke které by mohl přihlížet jen u jinak přípustného dovolání, anebo ji pominul.

8. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

, dostupné z http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován sám dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; není však tomu tak bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům absence jejich řádného vymezení existuje četná a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel nezohlednil (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017

sp. zn.

).

9. Odmítnutí dovolání v posuzované věci nelze, s ohledem na srozumitelné a logické odůvodnění napadeného usnesení, považovat za excesivní, a není tudíž porušením práva na přístup k soudu podle y [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.)].

10. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry či argumenty soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2023

Jan Filip, v. r.

předseda senátu